Kapely, které stojí za to poslouchat i po jejich rozpadu (2)

25.05.2020

Po nepříjemně neplánované pauze se vracím s druhou částí článků o již neaktivních interpretech. Kromě toho už se ale vracím k pravidelnějšímu psaní, takže obsahovou prázdnotu posledního měsíce brzy doženu, včetně pár chystaných speciálních témat. K tomuto článku jsem každopádně opět vybral ty interprety, k nimž mám trochu speciální vztah a věřím, že si posluchače dokáží získat i bez možnosti koncertování nebo nové muziky. 

Scott Hutchison
Scott Hutchison

letlive

Jedna z nejšílenějších koncertních kapel, kterou už pravděpodobně naživo neuvidíme. Před nedávnem sice začala znovu operovat na instagramu, takže dala pár fanouškům naději na návrat, ale půjde zřejmě jen o připomenutí deseti let od alba Fake History (a vydání starých demo tracků). Jinak je ale šance návratu přece jen trochu mizivá - členové kapely se mimo frontmana v průběhu let docela prostřídali, a tak kdo ví, v jaké sestavě by vůbec o takové možnosti mohli uvažovat. Kromě toho se zpěvák Jason Butler už věnuje jinému projektu s názvem Fever 333

Letlive bylo oproti Fever 333 o něco osobnější ze strany textů a experimentálnější ze strany rocku. Svou cestu ukončili jejich asi nejlepší a mainstreamově nejpřístupnější deskou If I'm The Devil... se skladbami jako I've Learned To Love Myself, Good Mourning, AmericaA Week Ago. Pořádnou stopu na punk rocku ale zanechali taky albem Fake History. Kromě unikátní hudby šlo o perfektně naštvaný protest proti nespravedlnosti a nemorálnímu světu. Jestli někdo bude tvrdit, že punk dávno zemřel, právě letlive dokáží přesvědčit o opaku. Plno fanoušků si při jejich zmínce vzpomene zejména na nepředstavitelně šílené shows, u kterých musel mít člověk o Jasona strach (viz video níže). Kdo je naživo nepoznal, měl by obrátit pozornost směrem k Fever 333 nebo druhému Jasonově projektu Pressure Cracks

Moose Blood 

Přestože pověst MeToo byla na západě (minimálně v tento moment) bohužel pošramocena demokratickým prezidentským kandidátem Bidenem a jeho příznivci, kdy se velké osobnosti této kauzy názorově otočily o 180° stupňů, právě hudební branže v ohledu různých nařčení schytala v posledních letech spoustu ran a některé z nich nezaslouženě. Jednou z nich byli totiž Moose Blood. Pop punková partička byla i přes absurdnost situace vystavena po více než rok útokům na internetu a nakonec boj vzdali s tím, že tyto neustálé útoky na ně a jejich rodiny je dohánělo k psychickému peklu. Jak jsem tedy již psal v minulém článku u Brand New, konec pro Moose Blood je sice smutný, ale zdraví a vyhnutí se zničující toxicitě "fanoušků" by mělo mít přednost. Proto je těžko věřit, že by se minimálně v blízké době vrátili na scénu. 

Pokud jde o samotnou hudbu - psal jsem o nich v úplně prvním příspěvku na mém portálu, takže se něco navíc dočtete právě tam. Pro někoho byli možná jen další z řady pop punkových výstřelků nové vlny tohoto žánru, ale pro mě představovali návrat k tomuto stylu díky desce I'll Keep You In Mind From Time to Time. Dvě následující alba Blush I Don't Think I Can Do This Anymore sice této úrovně nedosáhla, ale stále mají v mých žebříčcích speciální místo. A rozhodně musím zmínit i debutové EP Moving Home, protože skladba Bukowski je stále mým nejoblíbenějším pop punkovým songem. 

DEAD!

Už půl roku se fanoušci radují z návratu My Chemical Romance, ale v temných dobách, kdy tomu tak nebylo, se někteří příznivci v britském undergroudovém klubovém zázemí upnuli k punk rockovější a méně emo verzi, která si dala název DEAD. Na pár let tak vznikl velmi energický a osobitý projekt, kde perfektní spolupráce a chemie všech pěti členů na koncertech i při kreativním procesu vyzdvihovala kapelu na vyšší úroveň. O Dead jsem již také psal po vzniku portálu, protože byli rozhodně jednou ze skupin, kvůli kterým jsem začal takový formát vůbec psát. V málokom jsem totiž viděl takový potenciál jako v Dead! a jejich debutové a jediné album to jen potvrdilo. 

Loni se ovšem rozhodli skončit. Že je zde jen malá možnost na návrat je z mojí strany trochu negativní pohled na věc - tedy to, že nikdy nebyli tak populární, aby neměli větší možnost začít s něčím novým od nuly a strmější cestou to někam dotáhnout. S Dead to dotáhli spíše "jen" na pár zahraničních zastávek, a přestože si jejich shows doma na ostrově fanoušci nemohli vynachválit,  o moc dále to nevedlo. A tak úplně nevidím rozhodnutí vrátit se k projektu, kterému už nevěří, jako vhodné. Zejména když prakticky každý člen kapely je sám za sebe velmi kreativní hudebník. Kromě videa níže ještě rozhodně doporučuju Detach nebo Up For Ran$om.  

Old Gray/Sorority Noise

Sorority Noise pro mě byla jenda z nejvlivnějších kapel při vytváření pohledu na moderní tvář emo žánru. Dali ji dohromady členové Old Gray a snažili se udržovat oba projekty při životě. Zatímco Sorority Noise šli více punk rockovou cestou, Old Gray svůj osobitý screamo styl podtrhli post-rockovými a hardcore variacemi. (Nejen) Frontman Cameron promítl v obou skupinách své démony a některé texty by měly být skutečně označeny trigger varováním pro určitý typ posluchačů. V Evropě se o tom moc lidí přesvědčit nestihlo, ale tihle kluci byli naživo díky emotivní muzice pro spoustu žánrových fanoušků nepřekonatelní. 

Old Gray měli jet v roce 2018 na rozlučkovou tour, ale tu nakonec zrušili - členové ještě předtím dojížděli poslední koncerty turné se Sorority Noise, po nichž měl Cameron nastoupit na rozsáhlejší terapii skrze duševní problémy a kapela by si dala chvíli pauzu. Ještě před koncem tohoto turné začaly vyházet znepokojivé informace o Cameronovi, které se později ukázaly jako nedorozumění (a to skutečně téměř cituji vysvětlují situace, abych se do ní nedostával v několika odstavcích). Ale nenávist internetu byla příliš (zejména pro psychicky ne zrovna stabilní jedince). Pauza tak pravděpodobně zůstane trvalá, navíc má Cameron obrovské nadání pro mnoho hudebních aspektů, takže věřím, že do hudby může dělat cokoliv i mimo pódia. 

Po Sorority Noise tady každopádně zůstala tři nezapomenutelná alba, včetně posledního s bezchybně "nedokončeným" titulem You're Not As ____ You Think a s jedním z nejemotivnějších tracků No Halo - spolu se strhujícím videoklipem. Old Gray mají na kontě desky dvě, ale v jejich případě mají i různé EP stejný level kvality. Z textů jako "I don't feel safe in my skin anymore" nebo "I can haunt you too, if you want me to" mě dodnes nepřistává mrazit. Old Gray jsou výbornou volbou pro ty, kteří se potýkají s podobnými duševními nerovnováhami jako Cameron, naproti tomu Sorority Noise dokáží dát dobrý náhled do mysli takového člověka a nabízí částečná porozumění vnitřní ztracenosti i širšímu obecenstvu. 

Frigtened Rabbit

Právě tomu bylo dva roky, co si frontman Scott Hutchison vzal život. Zpěvák a celá indie-rocková kapela Frightened Rabbit si ke mně pomalu ale jistě získávali cestu přes jemné skladby a především úžasné debutové album Modern Lepper. Už na něm Scott napsal skladbu Floating in the Forth o svém skonu v řece Forth, kde děj songu bohužel opravdu o deset let později uskutečnil. Jejich diskografie ovšem obsahuje plno tracků, které by vás dojaly i bez tohoto vědomí. Například songy Keep Yourself Warm nebo Death Dream asi nebudu nikdy schopný poslouchat s vnitřním klidem. Jak dobře a upřímně ale uměl Scott trefit srdcervoucí myšlenky v těchto skladbách, u jiných dokázal najít i přes trýznivá témata špetku světla, jako třeba v Head Rolls Off, Swim Until You Can't See Land nebo My Backwards Walk

Na Scottovu počest (přestože projekt začal vznikat již před jeho smrtí) dalo několik umělců dohromady cover album písní z první desky. Včetně třeba Biffy Clyro, DaughterManchester Orchestra, The National s Chvrches nebo Julien Baker (na kterou mimochodem v textech několikrát odkazují zmiňovaní Sorority Noise). Jestli je v těchto článcích někdo, kdo by skutečně neměl nikdy upadnout v zapomnění, je to právě Scott Hutchison a jeho kapela. Proto jej níže prezentuji konkrétním festivalovým videem, které se po jeho smrti šířilo mezi fanoušky, aby si připomněli, jak usměvavý a sympatický člověk byl. A protože se tyhle poslední dva odstavce nepíšou vůbec snadno, tak řeknu už jen, že pokud máte v muzice opravdu rádi zlomené muže s akustickou kytarou, rozhodně ještě nemiňte songy jako Die Like A Rich Boy.