Kapely, které stojí za to poslouchat i po jejich rozpadu

Vzhledem k tomu, že jsme vstoupili do nového desetiletí, chtěl jsem připomenout minulou dekádu i něčím trochu jiným. Obyčejně píšu o interpretech, kteří mají potenciál dál růst a budou vydávat plno čerstvé muziky. Tentokrát jsem se chtěl zaměřit na to, co naopak v minulém desetiletí skončilo. Skupin, které ukončily činnost, bylo samozřejmě mnoho, proto jsem vybral deset z těch, které mě zasáhly nejvíce. V poslední době to zabalilo přece jen několik mně až příliš blízkých interpretů a stále věřím tomu, že jsou natolik unikátní, aby si dokázali najít nové posluchače. O spoustě z nich jsem psal v nějaké formě již dříve, ale určitě stojí za zmínku i tady.

Nedávno se ale slavilo i plno návratů na scénu jako (především) My Chemical Romance. Spousta kapel se dle očekávání po pauze vrací na scénu, proto se chci věnovat pouze těm, u kterých je možnost návratu opravdu mizivá. I tak jsem ale nechtěl plácnout deset kapel do jednoho článku, takže si druhou část nechám na příště.

Departures

O Departures jsem psal i do své klasické rubriky jako o jedné z nejlepších hardcorových kapel současnosti, takže se leccos navíc dočtete i tam. Bohužel, zdraví si nevybírá. V roce 2017 měl frontman James McKean infarkt při tour s Touché Amore a po čase byl diagnostikován se vzácným vážným cévním onemocněním (vEDS). S určitými omezeními může žít téměř normální život, ale fyzické možnosti mu již nedovolují zpívat tak, jak je třeba. Už tak měl ale štěstí, že vůbec přežil, takže se rozhodl to dál nepokoušet. Letos v únoru si dali tedy Departures poslední dvě shows (v Londýně a doma v Glassgow), kde už se James měl šetřit. 

Moji lásku ke skotským kapelám podpořili Departures hlavně albem Death Touches Us, From the Moment We Begin to Love. Pojí jej obrovská dávka emocí a depresivních témat už od samotného cover artu desky přes názvy skladeb, samotné texty až po lehce netradiční hardcorový zvuk. Po čtyřech letech pro mě zůstává stále jedním z nejpůsobivějších počinů tohoto žánru, přičemž to samé bych mohl říct i o starších skladbách jako Fuck Living With Sadness nebo Sunday. 

Transit 

Myslím, že spousta fanoušků doteď není v úplné psychické pohodě, když vidí v popisku kapely na Spotify pouze Nothing Lasts Forever. Dnešní pop punková generace už si totiž sice našla jiné idoly, ale pro lehce odrostlejší příznivce bude kousek srdce patřit stále Transit. To je podle mě i důvod, proč o ně v Česku zavadilo jen minimum posluchačů, protože tento styl se u nás začíná chytat zase až v poslední době, zatímco o starší scéně bylo u nás problém vůbec najít zmínku. V zámoří ale nedají na Transit dopustit. Přestože by se se mnou někteří fanoušci hádali, podle mě za to může i to, že skončili po nahrání perfektní desky Joyride. Transit se vyvinuli z kvalitního pop punku ve vyspělý a nezapomenutelný indie rock a výsledkem se stalo právě tohle album. Při jeho popisu by mě asi jako první napadlo slovo nostalgie. Rozhodně ne proto, že by bylo tak staré, ale protože Transit uměli s posluchači doopravdy zamávat. Jak metaforicky, tak i doslova při živých vystoupeních. A nostalgie to vystihuje dokonale. Rozhodně bych ale neměl pominout, že i starší songy v sobě mají obrovskou emotivní energii, ať už jde o skladby jako Outbound nebo Long Lost Friends.

Transit skončili oficiálně v roce 2016 a RockSound ještě na začátku minulého roku psal, že doufá v návrat kapely na scénu. Chvíli na to ovšem přišla nešťastná zpráva, že kytarista Tim Landers zemřel. I pokud tedy nějaké plány na návrat byly, myslím, že už na ně nedojde. I přes tragickou smrt je světlá stránka v tom, že si ještě dali Transit pohromadě s fanoušky závěrečné rozloučení. A co jiného asi mohli hrát jako finální song při své poslední show než Skipping Stone se slovy "I'm getting good at saying goodbye." 

Sons Of London

Sons of London je indie-rocková kapela, o níž se téměř nikde jinde na internetu nedočtete. Ač je to smutné, pravděpodobně to tak už i zůstane. Sons Of London ze Švédska byli prvním impulsem pro tento článek. Kdysi bych o nich napsal do klasické rubriky, ale protože vydali jen dva tracky, bylo by to samozřejmě zbytečné. Když jsem zjistil, že za tímto projektem stojí dvojice z post-rockových uskupení U137 a Moonlit Sailor, tak už mi bylo jasné, proč mě svým zvukem dostala. 

Adam Törnblad a Oscar Gullbrandsen díky předešlým hudebním zkušenostem a smyslu pro kinematickou a komplexní post-rockovou muziku vnesli do Sons of London unikátní indie duši. Lépe řečeno, vnesli by, kdyby toho vydali více, protože ze dvou tracků se tolik soudit nedá. Adam bohužel ve svých 27 letech zemřel, a to v roce 2017. Sons Of London tak vydali pouze debutové singly a jak Youtube či Spotify vypovídá, jejich existenci zaznamenalo sotva pár desítek lidí. Russian Roulette a Lies jsou jediné skladby.

Brand New

Jestli se mi o předešlých skupinách nepsalo vůbec lehce, tak teď teprve se dostávám ke svým dvěma srdcovým záležitostem. K Brand New už jsem u sebe napsal leccos - zmiňoval jsem se o nich několikrát v článku o emo žánru a často jsem psal o kapelách, které byly právě tímto uskupením ovlivněny. Ať už jste fanoušek rocku, emo, punku, alternativních interpretů, Brand New by vás nemělo minout. Jejich hudba se sama o sobě dá jen těžko zařadit a nedá se téměř s ničím srovnat. Texty jsou na lyrickém levelu, který jsem u nikoho jiného nepoznal, přičemž se věnují tématům vnitřních lidských problémů až po politické či náboženské. Téměř každá skladba skrývá mezi řádky silné myšlenky a není tím, čím se zdá být na povrchu. Podobně bych mohl psát o jejich muzice, jenž je od druhého alba jednou z nejvíce komplexních v moderní hudbě. Každá deska je velmi odlišná a pokaždé zní jako něco, co na scéně ještě nebylo. Tvorba Brand New má mnoho vrstev a už chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych některá alba v samostatném článku rozebral, protože například o třetí studiovce Devil and God Are Raging Inside Me by se daly napsat klidně eseje. Pouhá interpretace songů jako The Archers nebo Me vs. Maradona vs. Elvis z desky Deja Entendu by totiž zabrala více odstavců. 

I přes velmi neoficiální konec (oficiálně v roce 2017 pouze odložili tour na neurčito v závislosti na MeToo kauze), frontman Jesse Lacey se už zřejmě nikdy nevrhne do víru hudební branže - minimálně ne na pódia. A taky nemá proč - ve svém rodinném životě vypadá spokojenější, než kdy jako rocková hvězda byl. Kapela stejně dlouho dopředu avizovala aktivní kariéru "pouze" v rozmezí let 2000 - 2018. Finální pomrknutí na fanoušky proto přišlo právě poslední den roku 2018, kdy se na internetu objevila starší a dříve nevydaná píseň Simple Man. Kromě ní ale posluchačům zůstalo dohromady šest strhujících a pokaždé jinak zvukově i lyricky unikátních desek - ať už jde o puberťácky naštvaný debut nebo rozlučkovou Science Fiction - a Jesse zůstane pro mě a mnoho dalších fanoušků stále perfektním skladatelem a nejlepším textařem. Minimálně kvůli The Boy Who Blocked His Own Shot, Jesus Christ, Degausser nebo The Quiet Things That No One Ever Knows.

Casey

Casey je jedna z mála mých nejoblíbenějších kapel, které jsem na svém portálu nevěnoval článek. Fanoušci, kteří v Praze zavítali na jejich poslední koncert u nás při rozlučkové tour, by vám totiž asi zvládli říct, proč není vůbec snadné popsat něco takhle silného. Casey v sobě skrývají víc emocí než zřejmě jakákoliv jiná muzika. Tenhle melodický hardcore dokázal s lidmi rezonovat na obrovské úrovni díky povaze textů o frontmanově bývalé ženě, o vyrovnání se s depresemi, jimiž ubližuje své rodině, pocitech viny, úzkostech apod. Asi nikdo z fanbase by nebyl proti tvrzení, že si Casey vytvořili sortu psychicky dost nalomených fanoušků. Ti na tuto kapelu nedají dopustit, protože je to možná nejlepší terapie, jaká se mnohým z nich kdy dostala. A za mě především první album Love Is Not Enough, které si kreativně pohrává s bolestivými tématy a jde bezpochyby o lyrický vrchol zpěváka Toma Weavera. Songy jako Sleep, Passion Flowers, Little Bird a zejména Bloom jsou pro mě obecně vrcholem i celého žánru. 

Právě kvůli lyrické nátuře tohoto projektu se Tom rozhodl s kapelou skončit. Ve chvíli, kdy se už nacházel v jiném bodě života, kdy za sebou nechal vztek a frustraci, jakou promítal v textech, nedokázal dál v této muzice pokračovat, což je vcelku pochopitelné. Místo, aby tedy svou kapelu ždímal nekvalitou, nebo aby jej (a i jiné členy) někdo nahradil, raději se po velmi krátké životnosti a dvou deskách Casey rozhodli skončit. Se všemi se rozloučili loni na finální tour, ale na to, co v posluchačích tahle hudba vyvolává, jeho fanoušci jen tak nezapomenou. A Bloom je stále nejlepší hardcore song, jaký znám.