Old Gray

Minulý týden nebyl článek, protože v poslední době nezvládám vést ani svůj život, a proto se sem vracím zrovna s Old Gray. Sice jsem o nich nechtěl dřív vůbec psát, ale abych třeba udělal radost někomu, kdo má stejně šílený měsíc jako já, tak jsem se rozhodl představit jednu z těch mála kapel, kterou teď dokážu poslouchat.

Old Gray vznikli ve Spojených státech v roce 2011 a před pár měsíci (zřejmě definitivně) skončili. Debutové album An Autobiography vyšlo 2013, druhá deska Slow Burn pak 2016 a mezitím ještě tři EP. Old Gray hráli většinu kariéry téměř ve stejném složení jako Sorority Noise, o kterých jsem psal před pár měsíci. Původně to byl projekt hlavně frontmana Camerona Bouchera.

Spousta fanoušků Old Gray je označuje jako emo, což sice nepochybně jsou, ale tohle je skupina, která míchá tolik žánrů, že jsem nad nimi takhle jednoduše asi nikdy nepřemýšlel. Screamo, post-hardcore, občas mluvené slovo, jindy post-rock nebo třeba indie rock - to všechno a kdo ví, co dalšího, ve své tvorbě mixují. Old Gray se ale opravdu nedefinují žánrem. 

Definují se nejdepresivnějšími fanoušky pod sluncem. Kdo jiný by je taky poslouchal. Pokud bych měl totiž Old Gray popsat jedinou větou, tak bych řekl, že je to nejemocionálnější muzika, která zní, jako by byla sama na pokraji mentálního zhroucení. To má asi něco společného s tím, že ji dělá z velké části člověk na pokraji mentální zhroucení. Na svém portálu jsem psal o plno emo kapelách, tak si je spojte dohromady a skoro se dostanete k množství emocí, které v sobě Old Gray skrývají. Spousta jejich songů má jen něco kolem minuty, ale přesto jsou neskutečně úderné. Některé jsou jen vyprávění a najdete i instrumentální skladby.

Cam (frontman) je pro mě dlouho jedním z nejoblíbenějších a nejupřímnějších umělců. V poslední době už jsem došel k názoru, že jen málokdo prožívá hudbu tak moc jako on, viz jejich šílené koncerty. Už delší čas jsou pro mě jeho texty z nejsilnějších (i když ne všechny píše on) a v tomhle přesvědčení rozhodně nejsem sám. Stačí se podívat na lidi na koncertech, kteří se napůl ušlapou a napůl psychicky i fyzicky sesypou, jak moc vyřvávají slova společně s kapelou. Opravdu málokdo totiž umí tak deprimující verše takhle skvěle zakomponovat do depresivní muziky jako právě Cam. Texty jako „I will keep breathing, but I won't feel alive," jsou v kombinaci s instrumentály naprosto zničující. Sám je mám někdy problém poslouchat, protože pokud zrovna nemáte úplně fajn období, tak vás může tahle hudba docela slušně dorazit (ale zase kdy jindy ji poslouchat, že jo). 

Ještě jednu věc bych chtěl zmínit v souvislosti s Old Gray. Se skupinou I Kill Giants nahráli cover songu Soco Amaretto Lime od mých oblíbených Brand New. Většině z vás to bude připadat asi spíš vtipné, protože to vypadá, že si pár emo pubertálních týpků sedlo do příliš malého pokoje, aby nahráli track, při kterém se asi nikdo nesmí podívat do kamery. Ale Soco je docela legendární track a Dylan a Cam (kteří tady stejně udělali 90% práce, zatímco je zbytek jen vizuálně a vtipně doplňuje) opravdu ví, jak se ho správně zhostit. A je to o něco unikátnější sledovat, když si člověk uvědomí, že tenhle cover udělali před pěti lety a loni to byl právě tento song, který se stal úplně poslední věcí, jakou Brand New zahráli na konec kariéry live.

Je mi jasné, že z celého článku není vůbec poznat, jak moc nezdravě je žeru a jak moc pro mě znamenají. Upřímně ani nevím, co doporučit, protože skoro ke všem skladbám mám nějaký vztah. Na začátek to nejpopulárnější - Wolves. Mé oblíbené jsou ale určitě Clip Your Own Wings, Coventry, I Still Think About Who I was Last Summer a Everything is In Your Hands. A pokud by někoho lákalo i něco instrumentálního, tak My Life With You, My Life Without You a s mluveným slovem A Letter for Zach.