Emo jako hudební žánr

23.07.2018

Nedávno jsem procházel youtube komentáře u The Wonder Years, kde někdo psal, že The Wonder Years nejsou emo. Odpověď byla, že ti, kteří si tohle myslí, považují za emo Panic! At The Disco a Fall Out Boy. Asi tolik mi stačilo, abych na toto téma napsal dlouhý, vyčerpávající, informacemi a možná i hloupostmi nabitý článek, který se vymyká mé blogovací klasice. Je ale pravda, že píšu často o novodobých emo kapelách a spousta z vás tento žánr bere jako něco, při čem si lidi malují nehty, řežou si žíly a poslouchají My Chemical Romance. Takže se vám tohle pokusím vyvrátit pár fakty a navíc u toho můžu doporučit několik mých oblíbených kapel, které se už nehodí do mé obvyklé týdenní rubriky. Bude toho moc, a o to víc sem hodím videí, ať nemusíte vše tak poctivě číst.

Brand New
Brand New

Na začátek... emo jako hudební žánr opravdu nemá téměř nic společného s módou, kterou nastolilo pár skupin ze třetí emo vlny. Tohle je něco už tak zavedeného, že opravdový fanoušci tohoto žánru raději říkají, že poslouchají punk, aby si je někdo nespojil s touto vizáží.

Ale co to teda vůbec hudebně je? Poprvé to slovo použil v roce 1985 někdo jako urážku vůči Rites of Spring, prakticky zakladatelům žánru. Tato skupina byla spolu s několika dalšími (Embrace, Dag Nasty) představiteli první vlny emo hudby, která se tvořila ve Washingtonu DC. Pro některé fanoušky tím dokonce emo skončilo a jako "opravdové" emo berou pouze těchto pár kapel, které spojily toto slovo s hardcore punkem a znamenalo tedy původně "emotional hardcore". Tak extrémistický člověk nejsem, ale je fakt, že je přinejmenším úsměvné, kolik lidí rádo škatulkuje tento žánr, ale přesto nikdy nezavadili o základ - Rites Of Spring. Emo hardcore punk byl tedy z hudebního hlediska pořád docela šílený punk, ale s emocionálnějšími vokály, pokud se to tak dá říct, melodičtějšími kytarami a pochopitelně s určitou emotivní lyričností v textech. Tato první vlna skončila přibližně o deset let později.

Nastoupila nová éra, která je dnes téměř zapomenuta a která k nám snad ani nikdy nedoputovala. V půlce devadesátých let začaly skupiny míchat emo prvky s indie stylem a atmosferičtějším pojetím hudby. Tohle období pořádně ovlivnilo obrovskou část hudební scény na počátku tisíciletí, i když o něm zřejmě ani nevíte. Přesto vám zaručuju, že když si poslechnete pár songů od Mineral, uslyšíte v nich první dvě alba, se kterými přišli My Chemical Romance. A rozhodně to není jediná inspirace, která odsud vzešla.

Tohle období mám osobně určitě nejradši, protože to posunulo žánr úplně jinam. Poprvé se emo rozvíjelo skrze další styly a nezůstávalo pod štítkem hardcoreu. Mohlo to být žánrově tedy cokoliv, k čemu se připojila ta osobitá emocionálnost (ne lyrické fňukání), ať už v textech nebo i v tom, že instrumentálně a vokálně se najednou doopravdy prožívala. Nesnažila se podat skladbu v té nejlepší možné vyprodukovatelné formě, ani formě nějaké umělecké pózy, ale v podání opravdových emocí, které je při nahrávání i koncertování strhly.

A tak mám ke kaplám z této vlny obrovský vztah, hlavně teda k The Get Up Kids, Sunny Day Real Estate a nejvíc rozhodně k Mineral. Pokud se vám trochu zamlouvá někdo z nich, tak myslím, že vás ještě překvapí, co vám v devadesátých letech uniklo. Je mi jasné, že v tuhle chvíli už tyto kapely totiž málokdo zná.

Pak začalo problematické období, které udělalo ve všem zmatek. V něm se sice objevily jedny z mých nejoblíbenějších kapel, ale třetí vlna emo je bezpochyby ta, která pohřbila možnost této muziky zůstat na výsluní bez špatné pověsti. Tohle období způsobilo, že se i velcí hudební fanoušci hádají, které kapely vlastně emo jsou. 

Jen na doplnění, emo je dnes opravdu hodně široký pojem a spektrum žánrů, se kterými se pojí, je v podstatě od akustiky až k post-hardcoreu, ale většinou se emo pohybuje někde uprostřed toho. Spadá do něj obrovské množství kapel, není to tak snadno uchopitelné, jak někteří internetoví odborníci dělají, když dají na jednu stranu původní hardcore punk a na druhou Fall Out Boy. Oni tam totiž tak nějak ze začátku samozřejmě taky patřili, právě v tom je třetí vlna docela šílená, ale zpět na začátek.

V devadesátkách se kromě ema rozjel ve velkém pop punk/punk rock, protože vznikli Blink-182 nebo Green Day a tyhle skupiny i žánr se staly neskutečně populární. Na začátku tisíciletí skončila druhá vlna ema a začala zejména tímhle spojením. Tedy vzít emo a přidat pop punk. V tomhle ohledu začali hrát (a nastartovali spoustu dalších) hlavně dvě kapely - Taking Back Sunday a mí oblíbení Brand New. V podstatě úplně zároveň vydali desky, které zněly dost podobně právě kvůli mixu ema a punk rocku (A taky kvůli tomu, že Jesse začínal v TBS a pak založil Brand New, ale společná historie těchto dvou kapel by vydala na další článek, tak se tomu nevěnuji). V tvrdším podání jim pomohli novou vlnu rozjet třeba Thursday nebo Underoath, v podání přijatelném pro MTV zase věci jako Dashboard Confessional (ano, ti, které znáte kvůli songu ke Spidermanovi) a další éra začínala.

Tady už se dostáváme k populárním skupinám, které většinou znáte, ale vím, že o Brand New u nás až tolik lidí nikdy neslyšelo, a tak se u nich trochu zaseknu, protože to je pro mě zobrazení toho, jak se emo může/mohlo dělat opravdu umělecky, a proto jsou stále jedno z hlavních jmen tohoto žánru. 

Po zmiňované debutové nahrávce od Brand New přišly dvě neskutečně úžasné desky, Deja Entendu a Devil and God are Raging Inside of Me. První z nich snad ani nedokážu popsat někomu, kdo ji nikdy neslyšel, protože Deja (a vše, co od té doby Brand New vydali) zní úplně jinak než cokoliv, co do té doby vzniklo. Hudebně je to prostě porno a ukázalo se, že frontman Jesse Lacey je jeden z nejlepších textařů, jaké kdy moderní muzika poznala. Významy, které skladby skrývají, jsou většinou úplně jiné, než se původně zdají viz Boy Who Blocked His Own Shot

Devil and God vzniklo ze skutečné a děsivé události. Jesse svými lyrickými schopnostmi vzal charakter toho nejhoršího člověka v dané situaci a změnil ho v někoho, s kým po poslechu alba vlastně soucítíte. Skoro celá deska je smyšlený příběh, přičemž jen song Limousine je o opravdové skutečnosti (vážně doporučuju poslechnout do konce, ten postupný klimax je nenapodobitelný). Tenhle přístup k emu - převést vlastní pocity, myšlenky, názory do příběhu někoho jiného - je ve svém žánru dodnes bráno jako jedno z nejlepších počinů vůbec. Přestože interpretací Devil and God jako celku i samotných skladeb by se pochopitelně našlo mnohem více než tady velmi zběžně uvádím, což je samozřejmě další důvod, proč dodnes spoustu fanoušků baví tuto studiovku analyzovat a rozpitvávat.

A teď zpět k obecnosti. Taking Back Sunday a Brand New vydali první věci a přišlo pokračování v podobě těch, které začínaly třeba i ve stejnou dobu, ale prostoupily hodně do mainstreamu - My Chemical Romance, Fall Out Boy, Panic! At The Disco, Paramore, tedy skupiny, které asi znáte. Ve své podstatě to rozhodně nejsou emo kapely, ale přesto jimi na počátku alespoň z části byly. My Chemical Romance si právě z devadesátek přenesli emo prvky do prvního a trochu i druhého alba, ale od Black Parade už je to natolik unikátní, že se to k tomu nedá tak docela zařadit. Fall Out Boy se zase časem přesunuli kompletně k pop punku a emo v jejich podání vyšumělo úplně... v jejich podání teda v posledních letech vyšuměla i dobrá muzika. Jako velký vliv na vývoj třetí vlny ještě musím zmínit i Jimmy Eat World, kteří se snad jako jediní přenesli z devadesátek do další vlny (Nepočítám věci z konce devadesátek jako American Football, Jimmy Eat World totiž prošli prakticky celou druhou vlnou), ale hlavně to byl právě jejich úspěch v roce 2001, který otevřel dveře dalším kapelám a bez nich by možná emo do mainstreamu nikdy nevstoupilo.

Emo bylo na vzestupu, ale už to byl u většiny kapel z větší části spíš alternativní rock. Co se pokazilo? Internet... Když říkám, že si lidi představí nalakované nehty a divné účesy, tak ono o emo jde. Jen ne o emo muziku, ale emo subkulturu. A jak by řekl jeden vzdělanější zahraniční pisálek, emo je první subkultura, která se zrodila online. Fanoušci se vždycky snažili napodobovat kapely, ale teď existovalo MySpace, kde si puberťáci začali psát a začali rozvíjet módu, která byla původně pro hudební posluchače. My Chemical Romance a pár dalších měli totiž svéráznou vizáž a brzy se jí tak chytla většina fanoušků. Časem ale taky lidi, kteří s hudbou nikdy neměli co do činění. Bylo prostě cool se tak oblékat a spousta z vás tak chodí dodnes, i když to asi nevíte, protože emo vizáž vystřelila do výšin produkty jako boty Vans, kožené bundy, úzké džíny apod. Stačí se podívat na britské seriály kolem roku 2007, kde v té době tato móda panovala.

No a najednou to nebylo o hudbě, ale o tom, jak lidi vypadali. Spousta kapel se toho samozřejmě chytla viz Black Veil Brides, ale takoví interpreti nikdy neměli nic společného s žánrem emo, zato s pózou této subkultury hodně. A tak se postupně zažilo, že tohle je emo a hudební fanoušky od tohoto žánru pak odlákal samozřejmě nejvíc sám Gerrard Way, když řekl, že My Chemical Romance nejsou emo a nechtějí s ním být spojováni. A opravdové emo? To se stáhlo hluboko, hluboko do undergroundu, aby si ho nikdo nespojoval s tím, co v tu chvíli chodilo po světě. A vlastně se odtamtud nikdy nevyhrabalo, jen si ho všímá víc lidí.

Tím se dostávám k nynější, čtvrté vlně, které by někdo říkal revival a tak různě, a to se mi nechce, protože to pak vypadá, že se jedná o nějaký návrat. Ten žánr sám o sobě ale nikdy neodešel, hezky si lebedil v undregroundovém povědomí s pár punkovými fanoušky. Nikdy se z undergroundového postavení úplně nevymotal, protože ani ti lidi už prostě nechtějí, aby byl populární, vzhledem k tomu, co v dnešní době ve většině z nás slovo "emo" evokuje. Přesto už jsou tyhle kapely hodně známé i tak, stačí se podívat na oblíbenost třeba The Front Bottoms.

Pokud jde o konkrétní muziku, emo už to vlastně úplně není, proto se dávají přídavky různých žánrů a jde tedy hlavně spíš o alternativní rock, inspirovaný původními vlnami punkového ema. Zmínil bych hlavně album od kapely, kterou už na portálu mám - The Hotelier. Jejich Home, Like NoPlace Is There je opravdu něco tak neskutečného, že nikdo nemůže ani tuhle modernější vlnu s čistým svědomím odsoudit. Spousta opravdových emo fanoušků řadí totiž tuhle desku k žánrově nejlepším záležitostem. Včetně mě. Jinak už jsem psal i o dalších kapelách, které sem patří - Tiny Moving Parts, Moose Blood, Sorority Noise, Modern Baseball, ale je jich opravdu hromada.

Tohle vše píšu kromě youtube komentářů zmiňovaných na začátku taky proto, že je s podivem, jak neskutečné množství českých (většinou starších) článků naprosto bizardně spojuje emo subkulturu s hudbou. Vzhledem k tomu, že už není rok 2002, tak je toto spojení naprosto nulové, i když si spousta lidí (i z této subkultury) myslí opak. A i přestože si myslím, že jsem nezvládl na toto téma napsat ani půlku toho, co bych chtěl, bude to snad dostatečné.

A tedy poslední věc, nechci tímhle rozdělovat tábory stylem, že co není emo je lepší a obráceně. Miluju indie emo devadesátky, stejně tak mám rád (ne)emaře Fall Out Boy, stejně tak miluju My Chemical Romance, které tam někdo nemusí řadit, ale i přesto dali právě oni emo žánru tvář. Tenhle článek vás snad jen dovedl k menšímu porozumění toho, jak emo vzniklo, jak se rozvíjelo, proč fanoušky štve, když se spojuje s tou zmiňovanou vizáží a proč si myslím, že je zbytečné odsuzovat muziku, kterou mají lidi jen špatně zažitou. Pro mě je tento žánr něco nenahraditelného, protože prvky ema prostupují moderní muzikou, kam se podíváte. 

A pro ty, kteří se vyhýbají věcem oštítkovaným jako emo - možná vás překvapí, co všechno tenhle žánr nabízí. Navíc je v dnešní době i emo rap viz nothing,nowhere a plno dalších žánrů, které se s tímhle pojí a třeba o tom ani nevíte. A být otevření v muzice - o tom je v podstatě celý můj portál...