Co poslouchat v současné politické situaci protestů proti rasismu... a proč (2)

27.06.2020

Odkazy na ostatní části článku: (1), (3), (4)

V minulé části jsem se více vypisoval v úvodu, tentokrát spíše zmíním více desek, které jsou v této době ideální na poslech. Ještě předtím ale chci zmínit i to, že se snažím vybírat zejména aktuální hudební počiny (což v třetí části článku trochu poruším), ale je nutné připomenout, že to dělám spíše proto, že dnešní pohled na tyto záležitosti je trochu odlišný. Jak jsem již psal, problém systematického rasismu a americké společnosti závisí na mnoha faktorech a tyto faktory se měnily v průběhu let, takže bych zbytečně připomínal doby, které měly své umělecké protestanty v podobě Boba Dylana, Marvina Gaye, Niny Simone a dalších, kteří byli osobnostmi protestů v 60. letech, jimiž si afroameričani vybojovali práva a ukončili segregaci. Děsivé na tom je uvědomění, že to není tak dávno. Zákony tehdejší doby zasáhly do systému natolik, že si jedna generace vybojovala práva, ale těm dalším se dostává stejných životních podmínek, protože žádné vyrovnání nepřišlo - ve smyslu, že například chudinské čtvrti zůstaly chudinské a když v nich měla černošská společnost vyhrazeno žít, tak další generace neměla moc šanci na zlepšení podmínek pro život v komunitě a místě, kam se narodily. Tedy generace, které jsou teď v ulicích. 

Mladší generaci ovšem samozřejmě politicky vyhrazení interpreti nechybí - plno těch, kteří se mi nevejdou do výběru nebo se věnují spíše proti-válečným myšlenkám, což s touto situací souvisí méně, a proto se jim i méně věnuju. Jinak by se ale daly zmínit kapely jako Architects, System Of A Down, Propaghandi, Green Day, Rise Against, The Casualties, Dead Kennedys, Sepultura, Stick To Your Guns, Fugazi, Idles, Bad Religion, Enter Shikari nebo třeba klidně Coldplay, The Black Eyed Peas a mnoho dalších a populárnějších, přičemž ani nezacházím více do hardcore punku a rapu, kde tyto záležitosti tvoří podstatu žánru. 

Kendrick Lamar - To Pimp A Butterfly
Kendrick Lamar - To Pimp A Butterfly

AJJ - Good Luck Everybody

Punk folková kapela AJJ (dnes už spíše takový alternativní folk) ani nevěděla, jak moc závěrečným songem A Big Day for Grimley nakousla rok 2020 ("you can bet it's gonna be a bunch of bullshit too out in sweet 2020"). V lednu každopádně vydala skupina další politicky vyhrazené album a nebrala si servítky. Dnes je na protestech jedno z hlavních hesel "No justice, no peace," a AJJ před pár měsíci vydali pianovou baladu s tímto názvem - No Justice, No Peace, No Hope - jako kritiku moderní Ameriky, která se přestala starat o své občany - hned první slova skladby mluví o tom, že ani Otcové zakladatelé jako George Washington a Thomas Jefferson si i přes své otročení nedokázali představit tolik mrtvých černých dětí, které momentálně Spojené státy pojímají. AJJ kritizují i svou dřívější naivitu a nalhávání si, že má jejich země morálně dobré pohnutky, přičemž nyní vidí lži a manipulaci jasněji než kdy dřív.

Good Luck Everybody ale obsahuje i notnou dávku ironie se songy jako Mega Guillotine 2020, naznačující prezidentskou kandidaturu gilotiny, která bude sekat hlavy politikům. Psychic Warfare je zase stručný a úderný popis pocitů vůči Donaldu Trumpovi, a že ho rozhodně nešetří, přestože z politického hlediska by se podobný song dal aplikovat na všechny moderní americké prezidenty od Ronalda Reagana. Jenže Trump dal téhle špinavé politice tvář, která k ní sedí nejvíce, a proto k němu tenhle song pasuje také nejlépe. AJJ se prostě nedrželi zpátky a s humorem, satirou i upřímným rozhořčením se pustili do své země jako málokdo. 

Kendrick Lamar - To Pimp A Butterfly

Jak bych vůbec mohl podobný seznam dělat bez zmínky To Pimp A Butterfly. Mám pocit, že o tohle album, mnohými považováno za nejdůležitější hip hopový počin minulé dekády, nezakopl jen ten, kdo je obecně vyhrazený proti rapu. Právě Kendrick Lamar ale dokáže i v instrumentálním ohledu překvapit, protože hudebně je zde spousta jazzových a soulových vlivů pojatých kreativní formou, jakou nabízí jen málokterý interpret. Například song i je opravdu pro fanouška naprosté většiny žánrů. 

Singl Alright je samozřejmě nejvíce aplikovatelný na současnou situaci, protože se soustředí na policejní vraždění neozbrojených afroameričanů. V dalších skladbách Lamar ryje do chyb prohnilého amerického kapitalismu upřednostňující zájmy korporací nad životy - například v songu For Free?. Pouští se do toho, že je z rasy lidí, kteří se díky otroctví postarali o nynější bohatství nejvyšší třídy, zatímco pro chudé zůstávají v dnešní době jen odhozené zbytky. Čímž připomíná, že ekonomická nadřazenost Ameriky vzešla právě z vykořisťování chudých. V tomhle ohledu se leccos nezměnilo, protože čím víc lidí přichází dnes v Americe o práci, tím rychleji bude Jeff Bezos první bilionář vůbec. Jinými slovy, Kendrick Lamar poutá pozornost na fakt, že ač černoši dostali práva, nechala je jejich země hnít dál, a tak dnešní generace stále nemá šanci propracovat se k lepšímu životu. Pak spousta z nich končí u malých zločinů a to už se zase motáme v kruhu. Na to odkazuje song Institutionalized, tedy song o stávájícím status quo, kdy čím více nejbohatší bohatnou, tím víc chudne zbytek.

Zároveň Kendrick Lamar adresuje černošskou identitu a její hodnotu, stejně tak ale třeba pokrytectví těch z jeho rasy, kteří se zabíjí mezi sebou a že i toto násilí musí skončit, jinak nemůže nastat systémová změna. Pouští se i do témat toho, jak soudíme druhé - v songu How Much A Dollar Cost odmítne dát chudému člověku dolar, protože předpokládá, že to má na drogy, přičemž později lituje a přemýšlí, co by dělal na jeho místě. Několikrát se ptá, jakou má cenu jeden dolar, aby mu nakonec ztělesněný bůh sdělil, že dolar má cenu jeho místa v nebi, protože odmítl pomoct. Nejen kritika náboženských pokrytců, ale obecně lidské chamtivosti, sobectví, uchylování se k předsudkům, apatii ke světu a problémům těch, jejichž problémy jsme sami nezažili. Což se dá opět aplikovat na nynější situaci protestů, tedy můžeme soudit černošskou rasu za vyrovnání se po svém s něčím, co jsme nikdy nezažili? Tohle album má další desítky sfér, do kterých ani nezabíhám nebo je třeba ani nedokážu interpretovat, protože To Pimp A Butterfly je z těch desek, kde můžete dlouho diskutovat o každém slově každé skladby. Oprávněně je považováno za nejlepší žánrové album poslední doby. 

Ještě bych rád poskytl pohled, který sice není můj, ale od chvíle, kdy jsem jej kdysi přečetl, mi při poslechu alba vždy leží v hlavě. Samotný cover desky s Bílým domem v pozadí totiž naznačuje, že pod tlakem západního kapitalismu nezáleží na tom, jaké rasy je prezident (tehdy ještě tedy Barrack Obama), protože kapitalistický útlak nižší třídy a černošské komunity se může změnit jen tehdy, kdy se do boje proti systému zapojí lidé z této části populace. A potom mohou klidně vletět na Bílý dům - opět to, co se právě děje - jak jsem říkal, spousta hudby předvídala, varovala či vyzývala ke všemu, co je zrovna v ulicích. Pokud i rappeři věděli, k čemu se schyluje, věděli to dobře i politici, jen se s tím rozhodli nic nedělat, a tak pohár trpělivosti letos přetekl.  

Fever 333 - Strength In Numb333rs

Vím, že jsem už někde napsal, že Fever 333 je hudba revoluce, ale momentálně je to zatraceně aktuální hudba revoluce. Jason pochoduje po Los Angeles, mezitím stíhá skládat novou hudbu o nastalé situaci i pořádat dobročinné koncerty na podporu Black Lives Matter alespoň internetovou formou (v době Covidu). A to vše mimo to, že za něj dávno mluví jeho muzika. Aktuálně je to právě projekt Fever 333 a loňská deska. 

Ze skladby Burn It si očividně vzali v Minneapolis příklad, ale momentálně jsou pro mě nejzásadnější tracky One Of Us - kde Jason obrací pojmy "minorita/majorita" a jmenuje minoritou lídry své země a majoritou naopak lid. Odkazuje na zákony, které mají občany udržet na kolenou, na uvězněné lidi v systému, jenž uvězňuje především nenásilné lidi za účelem profitu. Pak ale také na to, že se nás snaží právě tito lídři rozdělit, protože společně s nimi dokáže lid zamávat - jak se právě děje. I tady se objevují slova "No justice, no peace," tedy bez spravedlnosti nemůže být v ulicích klid. Druhý song nutný zmínit je The Innocent, kde kapela přímo adresuje umírání afroameričanů v závislosti na rasismu a zmiňuje například teenagera Trayvona Martina. A to je bohužel jen z těch mediálně sledovaných případů. V refrénu proto Fever 333 říkají, že čas omluv a mlčení je u konce, protože pokud všichni budou jen sedět doma a neozvou se, tak bude tenhle stav pokračovat. Nakonec ještě závěrečná skladba Coup D'étalk je něco, co zní jako by bylo složeno v reakci na současné protesty. Například hned první slova patří všem, kteří nechápou, co se právě děje. Jason v nich říká, že oni jako lidé jsou produktem toho, koho stát tak dlouho okrádal, a jak se jim odmalička tvrdilo, co jsou zač a kam patří. Jednoduše extrémně relevantní deska. 

Zpěvák Jason po začátku protestů mimochodem prohlásil, že pokud jste schopní sledovat takové hrůzy jako vraždu George Floyda před zraky kamer a nemáte pocit, že je zde nějaký problém, pak k tomu problému sami patříte. Ať už máte na takové prohlášení názor jakýkoliv, Fever 333 rozhodně nevítají sociální neuvědomění na svých koncertech. 

Superchunk - What a Time to Be Alive


Na chvíli teď k troše indie rocku se špetkou punk rocku. Superchunk už mají cosi za sebou za těch 30 letech na scéně a v roce 2018 vydali již jedenácté album, které jejich pozici jen potvrdilo. Album What a Time to Be Alive se svou lyričností snaží nebýt úplně jako pěst na oko, což je příjemná změna, protože pokud dáte dvě sekundy zamyšlení celé desce, tak stejně víte, o čem je. Dokazuje to třeba song Erasure, co by na normální nudné desce byl jen dalším z řady těch, co mluví o konci vztahu, ale Superchunk v něm dokáží udělat paralelu k whitewashing (tedy jak Amerika prezentuje řekněme "bílou" verzi vlastních dějin). Mám ovšem pocit, že než na Trumpovu vládu tohle album více poukazuje na to, o čem rád mluvím já. Tedy že Trump je jen symptom většího problému a sám vlastně svým přístupem odhaluje všem lidem hnus v nejvyšší politice. Díky tomu mají protesty dnes větší vliv, než měly za dob Obamy.

Superchunk svižnou muzikou ukazují temnou stranu moderní Ameriky a skoro jako by povzbuzovali mladou generaci k útoku. Tenhle pohled nabízí přes svůj věk stále s mladistvou rebélií v kostech a solidaritou s nástupem těch, které tyto problémy zasáhnou ještě více. Kvůli tomu budu rád dávat tuto studiovku za příklad pro ty, kdo si myslí, že v Americe teď křičí jen mladí. Pokud totiž Superchunk znějí dnes radikálněji než na začátku devadesátek (a že opravdu znějí), tak to mluví samo za sebe. Na závěr musím zmínit ještě skladby All For You - ta má být nakopnutí těch, kteří postrádají empatii a nezáleží jim na budoucnosti pro své děti - a Break The Glass, která dokazuje, že je celá deska jedna z nejmelodičtějších a nechytlavějších reakcí na poslední politické roky.  

While She Sleeps - So What?

Trochu podobná situace jako s Anti-flag v minulém článku, jen tentokrát v metalcore žánru. Ač jsou While She Sleeps anglickou kapelou a občas jim rád vyčítám, že ve svých textech nejdou více do hloubky - v tomto případě je to ideální. Dokáží vás totiž jen pošťuchovat správným směrem, nechtějí vám přímo říct, co je se světem špatně, chtějí, abychom to věděli a něco s tím dělali. A pokud s tím nic dělat nebudeme, tak právě v tom vidí While She Sleeps naši záhubu - v ignoraci, nezájmu - proto je tohle album aktuální, přestože přímo neryje do americké společnosti. Je to volání po revoluci, volání po zodpovědnosti nejen za své činy, ale i za to, že sedíme na zadku a necháme svět sežrat sám sebe. Zodpovědnost se týká i toho, co se rozhodneme neudělat, co si myslíme a dokonce i toho, jakým způsobem využijeme naši empatii. 

Ale pokud věříte tomu, že máme světem jen proplout a nechat ho být, tak dle While She Sleeps jsme již ztraceni. Songy mají často individuální lyrickou sféru, ale i tak v nich najdete momenty odkazující na kolektivní pocity světa - na leccos, co nás nás pohání, nebo nás naopak utápí. Právě v tom je to obecnější pojetí textů While She Sleeps ideální, protože jen kolektivně cítíme, že je něco špatně, zatímco každý ten problém může vnímat v jiném aspektu života nebo společnosti. Leccos z těchto myšlenek zobrazují právě v klipu Anti-Social, ale i skladbách jako Elephant, The Guilty Party nebo Haunt Me. Psal jsem o lyrické hodnotě pro tuto dobu, psal jsem i o ideálním zvuku, ale jen u While She Sleeps napíšu, že vystihují přesně atmosféru posledních týdnů v Americe - mix ztracenosti, pesimismu, touhy po přežití, strachu, rozčílení i frustrace. Atmosféra je pravý důvod, proč jsem So What? musel zmínit.  

Frank Turner - Be More Kind

Na závěr něco trochu jiného. Spousta z mnou zmiňovaných věcí sice není přímo negativních, jako se snaží vhrnout světlo na všechnu negativitu, ale přesto chci napsat pár slov o albu folkového písničkáře Franka Turnera. Ten totiž hledá světlo v nejtemnějších momentech, a přestože leckdo nazval tuto desku politickou, trochu bych se ji tak sám bál nazvat. Frank Turner nabádá počinem Be More Kind především k pochopení jeden druhého a vzájemné podpoře. K tomu vyzývá třeba skladbou Blackout, kde odmítá apatičnost, protože se dle něj nemůžeme zavřít před světem. Rozhodně ne proto, že je depresivní a zlý. Naopak si máme klást těžké otázky a hledat na ně odpovědi. Právě v tom vidí Frank potenciální změnu k lepšímu. A ač je z Británie, song Make America Great Again je tak trochu intervence Ameriky ohledně tohoto sloganu, protože se stal nyní spíše fašistickým symbolem než součástí Trumpovi kampaně. Na druhou stranu, někdo by mohl tvrdit, že spolu ty dvě věci souvisí. Little Changes poukazuje na to, že změna může přijít i díky malým změnám v životech každého z nás. Maličkosti, jež mohou mít vliv na svět - ale jsem přesvědčen, že jde i o odkaz na jeho zemřelého kamaráda Scotta Hutchisona, o němž jsem už taky leccos napsal. Pak ještě třeba 1933 zkoumá dnešní dobu v porovnání s rokem, kdy se nacisté dostali k moci. V ní říká, že kdyby byl z generace, která bojovala ve druhé světové válce, tak by křičel na své vnuky, že v téhle situaci jsme už byli a historie se opakuje.

Instrumentálně i lyricky naprosto dokonalá skladba Be More Kind je důležitá už jen kvůli tomu, že jsem zmiňoval kolik kapel teď odkoplo všechny odsuzující a omezené posluchače. To jim sice nemám za zlé, ale souhlasím s Frankem Turnerem v tom, co tvrdí v tomto songu - vést otevřený dialog o těchto věcech a snažit se uvést do sociálního dění i ty, kteří si rádi bez většího zkoumání vytvoří názor, nebo naopak ani neví, že nějaká situace má vážný vliv na svět. Kdybych s ním nesouhlasil, tak by bylo zbytečné psát většinu tohoto článku. Stejně tak ale song samozřejmě nabádá obecně k tomu, abychom byli více lidští, chovali se k sobě s respektem a snažili se najít společnou cestu životem. Jedna z důležitých vět se váže k oběma těmto bodům. V té Frank radí, že když něco hledáme, neměli bychom se předem rozhodovat o tom, co najdeme. Raději jít s otevřenou myslí a snahou mít více soucitu.