Co poslouchat v současné politické situaci protestů proti rasismu... a proč (3)

28.06.2020

Odkazy na ostatní části článku: (1), (2), (4)

V třetím článku se dostávám od alb k několika málo konkrétním skladbám. Těch by se dalo zmínit samozřejmě ještě mnohem víc než desek, ale teď vyčnívá zejména song This is America, který už je na nynějších protestech v podstatě odrhovačka. Navíc letěl tolik, že mi přijde zbytečné o něm více psát, ale rozhodně se na něj vyplatí znovu podívat i s klipem a aktuálním pohledem. Ono ovšem obecně by se dnes v hudebním světě hledalo trochu těžko někoho, kdo by nesložil politický song, nebo přinejmenším nepodporuje hnutí Black Lives Matter - od The 1975 přes Bring Me The Horizon po Harryho Stylese či Paramore a stovky dalších. Těchto 17 následujících skladeb je ale za mě nejideálnější pro nynější protesty. 

Gil Scott-Heron - The Revolution Will Not Be Televised

Sice se v těchto článcích soustředím na aktuálnější počiny, protože nahrávky 60. a 70. let samozřejmě souvisely s tehdejším stavem Spojených států, a proto je lepší poukázat na songy, které už mají dnešní vidění světa. Kromě pár dalších tracků ale musím ze starých fláků zmínit hlavně The Revolution Will Not Be Televized, tedy skladbu z roku 1971, kterou ať už znáte nebo ne, její název jste pravděpodobně slyšeli. Tenhle song ukazuje, jak málo se změnilo, protože by prakticky mohl vzniknout dnes. Jak je již z názvu jasné, jde částečně o kritiku mediálního pokrytí podobných protestů, což je stále aktuální vzhledem k tomu, že mainstream média řeší rabování a násilí, což je sice bomba pro vyšší sledovanost, ale obsahují jen naprostý zlomek celé situace, protože klidné protesty sledovanost nezařídí - příkladem je Minneapolis jako zdroj protestů, kde jsou lidé stále venku, ale už přes dva týdny nejsou viděni ve zprávách, protože tam nic nehoří, ani se nerabuje. Ještě více ale song poukazuje na to, že nemohou afroameričani jednoduše bojovat za svobodu tím, že budou sedět doma u televize. Pokud nevyjdou do ulic a nebudou s tím sami něco dělat, nic se nezmění. Což je opět aktuální, protože za měsíc protestů se prosadilo nebo je v jednání více souvisejících zákonů, než za Bushe, Obamy a Trumpa dohromady.

Gorillaz - Ascension (feat. Vince Staples)

Pamatuji si, že když bylo před 3 lety album Humanz vypuštěno do světa, někdo o songu Ascension napsal, že velice dobře vystihuje "momentální" extrémní rasové napětí v Americe. A to takové, že zde Vince Staples mluví o zániku světa, protože vidí, jak se kolem něj hroutí. Tenhle pocit sahá mnohem dál než tři roky nazpět, a o to lépe dodává kontext k tomu, že současná situace v Americe je vyvrcholením dlouholetých zakořeněných pocitů těch, kteří je denně zažívají. Děsivá je však především věta o tom, kdy Vince Staples odkazuje na lynčování otroků tím způsobem, že je běloši věšeli na stromy. Znepokojivá je proto, že v období těchto protestů bylo již několik černošských těl podobně nalezeno v Americe, takže se někteří snaží zřejmě připomenout afroameričanům jejich minulost a to, že otroctví není zrovna dávná historie.     

Killer Mike - Reagan

O této skladbě se bez naštvání nepíše snadno. Song Reagan z roku 2012 je ideální na to, abyste si skutečně přečetli text větu po větě a snažili se porozumět tomu, co Killer Mike říká. Zatímco některé knihy o Reaganovi jsou u nás ceněné jako by mluvily o skvělém lídrovi, právě tento člověk způsobil svou politikou problémy, které trvají dodnes, takže opravdu nechápu, kde se pozitivní pohled na tohoto člověka vzal. Mike poukazuje na to, jak především černošskou společnost proměnila Reagonava vláda, protože se zaměřovala na "válku proti drogám," což bylo hezké do proslovů, ale v realitě nepředstavitelná idea, která se soustředila převážně na afroamerickou komunitu - tady se začala objevovat policejní brutalita v nové podobě, protože byla dle Reagana součástí jeho "války." Killer Mike zmiňuje, jak při těchto prohlídkách chudinských čtvrtí vytahali policisté poslední peníze lidem z kapes a případné nalezené drogy si nechali pro sebe - označuje je kapsáři. To bylo v následku zákonů, které v té době dovolovaly policii zabavit cokoliv, co mohlo být součástí zločinu, čímž začala vycházet na povrch policejní korupce a zneužívání těchto zákonů, protože čím víc lidí policie zastavila, prohledala apod., tím víc si nahrabala do kapes a navíc většinou legálně.

Nakonec musím zmínit to, co jsem již několikrát v tomto článku napsal - Reagan privatizoval věženská zřízení - je trochu šílené mít soukromé společnosti provozující vězení - no a Mike přímo nabádá k tomu, abychom se sami dovzdělali ohledně otroctví, protože je v tomto případě skutečně stále dovoleno, takže taková soukromá firma pak samozřejmě vydělá více, čím víc bude mít vězňů. O to lépe se pak zavírá více a více lidí, takže boj s kriminalitou je tím pádem lež. Mike připomíná, že proto jsou za drogové zločiny dlouholeté tresty, protože o to déle mohou tyto lidi vykořisťovat. Pouští se ale také do Obamy, Clintona, Bushe a říká, že stejně jako Reagan jsou jen loutky zkaženého systému, a proto mu slouží. Poslední slova rappera jsou už jen "I'm glad Reagan dead." Rozhodně doporučuju číst o Reaganovi a jeho politice, ale ne od pravičáckých propagandistických pisálků, protože pokud si chceme zaběhnout do historie, tak Reagan je jedním z důvodů, proč nyní lidé musí být venku v ulicích. Proč se asi politické žánry jako hardcore punk nejvíce rozvíjely za jeho vlády?  

Rage Against The Machine - Killing In The Name

Slyšeli jste někdy lepší protest song? Více ikonický? Rage Against The Machine vstoupili do historie jako jedna z nejpolitičtějších kapel, tak proč zmiňuju jen tento populární song? Protože je v něm vše, co potřebujete vědět. Vyšel na začátku devadesátých let, kdy policie brutálně zbila Rodneyho Kinga, a to před zraky kamery. Osvobození policistů vedlo k největším nepokojům v Americe od dob vraždy Martina Luthera Kinga Jr. - kdo si myslí, že momentálně jsou protesty za hranou, tak si nastudujte tyto nepokoje - ať už v roce 1991 nebo 1968. Rage Against The Machine vydali v odpovědi na tento incident kultovní Killing In the Name jako protest proti policejní brutalitě a rasismu.

Nina Simone - I Wish I Knew How It Would Feel To Be Free

Pro nejstarší song na seznamu sáhnu po roce 1967 a legendární skladbě I Wish I Knew How It Would Feel To Be Free. Když jsem se rozhodl napsat tento článek, bylo mi jasné, že budu moct konečně zmínit svou dávnou oblibu v Nině Simone a jak její muzika kdysi utvářela můj hudební vkus, protože právě její vliv na hudbu byl znatelný po další desítky let. Song I Wish I Knew How It Would Feel To Be Free z období hnutí za práva občanů v 60. letech jednoduše a účelně vyjadřuje pocity zpěvačky o tom, jak by si přála jednou zažít svět, ve kterém bude volná - nejen na papíře - mít stejné podmínky, moci říkat to, co říkají bílí apod. Což tehdy ještě zdaleka nemohla a dnes právě panuje debata o tom, jak moc tato diskriminace stále podráží už tak dost nefunkční systém. Kvůli tomu - po více než padesáti letech - neztratil song pro některé lidi na aktuálnosti. Jedna z ikonických vět ve skladbě je o tom, že by si přála, abychom viděli svět jejíma očima a v tu chvíli bychom se shodli, že by měl být každý člověk svobodný a mít stejná práva. 

Enter Shikari - Torn Apart

Snažil jsem se zmiňovat více americké interprety, aby to zapadlo k současné situaci, ale kromě toho, že se do Black Lives Matter hnutí již zařadili lidé po celém světě, Velká Británie je jednou z nejhlasitějších (na což ještě později navážu). Rasismus je totiž mezinárodní řečí a kvůli tomu chci zmínit právě skladbu Torn Apart. Enter Shikari se snaží posluchači dostat do hlavy absurditu toho, že se necháváme rozdělit barvou kůže. Pět let stará skladba funguje ve dvou rovinách - první, lehce futuristická, naznačuje, že idea rasy nebude v budoucnu existovat a bude odstraněna stejně, jako tomu bylo v minulosti, kdy jsme se evolučně vyvíjeli jako jedna rasa - tedy přetrvá jen lidská rasa, bez odlišení barvou pleti. Druhá sféra songu je pesimistický pohled na stav, ve kterém se zatím nacházíme, tedy kdy se necháváme právě ideou rasy rozeštvat. Enter Shikari tvrdí, že pokud budeme pokračovat takhle dále, brzy se "utopíme" ve vlastní omezenosti. 

Vince Staples - BagBak

Vince Staples ještě jednou, tentokrát bez Gorillaz, protože jeho BagBak z roku 2017 je právě teď ideální na poslech. Především poslední část, kdy říká, že může jít vláda, prezident i tzv. "jedno procento" (nejbohatší část Američanů) někam, protože teď má slovo lid. Zároveň zmiňuje šílený vězeňský systém, což si stále myslím, že by mělo být z hlavních témat už mnoho let, protože těžko můžete snižovat kriminalitu, když se vydělává na co největším počtu uvězněných v rámci legálního otroctví. Čeho si však na tomto tracku vážím, je věta o tom, že Vince nebude volit jen tak. Poslední volby byly totiž jen o "menším zlu" a další budou zřejmě také, zatímco jeho komunitě je menší zlo naprosto k ničemu. A dokud nepřijde někdo, kdo s tím hodlá něco udělat - což není Trump, Biden, nebyla by to ani Hillary Clinton a jak rapper zmiňuje, nebyl to ani Obama - Vince Staples se u voleb neukáže. Nebo to zde alespoň tvrdí. (Tohle je problém Ameriky, kde funguje systém prakticky pouze dvou stran, takže když jedna nominuje blbce, druhé straně stačí menší blbec, místo aby tam byl konečně někdo, kdo pro lidi něco udělá. Jejich systém je v tomhle prokazatelně vadný, tak není divu, že někteří odmítají volit, ale u nás k těm volbám stojí za to dojít.) 

Astroid Boys - Foreigners

Pokud vás zajímá, proč i Británie hodně rychle naskočila na tenhle vlak protestů proti rasismu, proč chtějí sundat sochy Churchilla, je nutné si uvědomit, že tomuhle ostrovu není rasismus vůbec neznámý. V tři roky starém songu Foreigners mluví Astroid Boys o tom, jaký postoj mají lidé v Británii vůči cizincům a imigrantům, přičemž Benji přímo adresuje i to, že je kvůli své etnicitě často bezdůvodně konfrontován policií - k tomu přímo říká větu: "ne že bych je neměl rád, ale vypadá to, že oni nemají rádi mě." Celý song je pak jednoduše o tom, že už toho mají Astroid Boys tak nějak dost. A jak vidíme poslední týdny na britském ostrově, nejsou zdaleka sami. Zejména pokud jde o Churchillovu kontroverzi, protože tam žije plno potomků imigrantů z míst, kde se kvůli tomuto ex premiérovi umíralo. Ale teprve teď někteří o Churchillovi zjišťují, že to byla hodně kontroverzní osobnost i dle tehdejších standardů - a to píšu ještě s rezervou - opět je dobré si načíst něco o koloniích v Africe či Indii, než začneme soudit Churchilla jen na základě války. Rasová nesnášenlivost je pak v Británii samozřejmě velký problém spadajícím pod jejich políčko nenávisti k imigrantům - jeden z bodů Brexitu. Tedy něco, s čím má problém i Česká republika. Také proto se kapely jako The 1975, Architects a mnoho dalších snažily vůči těmto pohledům své země vyhradit co nejvíce a povzbudit lidi k postavení se proti této nenávisti. 

Prince - Baltimore 

Hudební svět nebude po smrti Prince už nikdy jako dřív. Ať už jeho tvorbu znáte více či méně, jeho vliv na muziku je znatelný dodnes. Někteří si jej možná pamatují pro jeho výstřední módu a jeho obecně nezaměnitelný styl, ale Prince se nikdy netajil ani svým aktivismem a připomínáním zničeného systému všem, kdo by nejraději zapomenuli. Kromě mnoha souvisejících songů v průběhu své kariéry (Signs O' The Times nebo Dreamer) se podílel na práci několika aktivistických organizací včetně Black Lives Matter. Jedna z jeho posledních skladeb byla Baltimore - v reakci na smrt Freddieho Graye a následné protesty. V ní říká například to, že mír má znamenat mnohem více než jen absenci válek. Bohužel jsou taková témata v jeho tvorbě stále aktuální. Princova hudba mluvila za těch 40 let k nespočtu posluchačům, o to je důležitější, že se nikdy nebál ukazát, na jaké straně stojí. 

Hacktivist - Reprogram

V současné situaci další britský song, který zní momentálně trochu jinak. Upřímně si dokážu představit, že zvuk a témata Hacktivist jsou něco, co dokáže každý, kdo s protesty soucítí, ocenit na nové úrovni. Právě tenhle metalový zvuk je totiž přesně to, co ze sebe chceme v takových dobách ventilovat. Zmiňuju ale konkrétně tento song, protože se nám Hacktivist snaží říct, že naše současné uzavírání se do sociální sítí a konstantní vykrmování se doufáním v lepší zítřky je k ničemu, pokud pro ně nic neuděláme... a Hacktivist tím nemyslí nutně vyjít do ulic. Dle kapely jsme naprogramovaní v doufání ve věci jako například, že zrovna naše generace unikne atomové válce, že padnou rasové hranice a že jednou bude záležet státu i lidem více na životě než na penězích. Jenže se musíme v naší mysli přeprogramovat, abychom to změnili a uvědomili si, že to není udržitelný stav. Jinak totiž budeme pořád jen dál doufat a přehazovat zodpovědnost na další generace. 

J. Cole - Be Free

Čerstvá kontroverze je to, že J. Cole a Kendrick Lamar nejsou v nynější situaci nějak slyšet. Což je kontroverze podivná, protože stejně jako jsem psal o Kendrickovi v minulém článku, J. Cole o těchto věcech mluvil v podstatě odjakživa. Mimo to je venku mezi protesty taky, jen nechává vést jiné a nepostuje o tom na sítě. Kdo by chtěl pochybovat o tom, kde J. Cole stojí, tak mimo plno dalších skladeb, včetně nejnovější a aktuální Snow On Tha Bluff, vydal Be Free v roce 2014 po vraždě teenagera Mike Browna policií ve Fergusonu, což spustilo tehdejší vlnu protestů. A ač i v té době vyšlo v hip hopové komunitě několik skladeb k tomuto incidentu, J. Cole dokázal nejlépe vložit ty pravé emoce a bolest do tracku Be Free. Kromě toho obsahuje nahrávka i svědectví incidentu od Doriana Johnsona. J. Cole se snaží svým textem sdělit jednoduché uvědomění, tedy to, že jediné, co jeho komunita chce, je být svobodná a nemuset se bát o svůj život.

Palaye Royale - Massacre, The New American Dream

Když tento song Palaye Royale vydali, nemyslel jsem si, že skutečně až tak lační po větší radikálnosti a jestli spíš jen nechtějí zapadnout k trochu punkovějšímu hnutí. Ale ono to vypadá, že to myslí stále vážněji a lidem jako já, kteří jim úplně nevěřili, ukazují o to větší odhodlání být aktivističtí a zapojit se i do nynějšího hnutí. Massacre, The New American Dream z letošní desky byl hlavně kritikou americké politiky v souvislosti se zbraněmi, ale jako protestsong se mu v této době dostává nové sféry. Palaye si v něm rýpnuli nejen do rasismu, ale taky do generace mileniálů, a proto tento song zmiňuju. Generace Y se totiž, jak Palaye naznačují, stala v moderní době technologií docela apatickou vůči šílenému světu. Palaye proto vlastní generaci kritizují za to, že jsme se současným stavem jen tiše nespokojeni a maximálně nad ním krčíme rameny. Ironicky je právě teď spousta protestů v Americe tvořena mnohými členy mladé generace Z. A tak se vlastně potvrdila slova Palaye v této skladbě - tedy že mileniálové se stali natolik apatičtí, že to musela vzít do rukou mladší a více politicky hnaná generace, než je ta moje.

Pussy Riot - 1312

Tento rusko-argentinský song vyšel minulý měsíc již v době amerických protestů a působí, že do nich přímo zapadá. Byl ale namířen zejména na protesty v jižní Americe, a proto taky v druhé půlce songu hostí argentinské umělce. Ať si o nich myslíte cokoliv, právě Pussy Riot ztělesňují extrém muziky, o které tyto články jsou. Tedy extrém toho, že jsou v první řadě politicky aktivistickou formací a v druhé řadě teprve kapelou. Díky tomu ani nemusím ke skladbě moc co dodávat, je to prostě ACAB song v plné parádě, přičemž kombinuje punk rock ruské kapely a rap Argentinců. Pussy Riot mají podobných tracků a spřízněných témat samozřejmě mnoho dalších, například můj oblíbený Police State. Ten zestárl do ještě větší relevance.

Coldplay - Trouble In Town 

Jak jsem psal na začátku, kdo se úplně neztotožňuje se současným bojem proti rasismu, bude mít problém hledat pro své pocity relevantní hudbu. I pokud si skočíme za největšími mainstreamovými interprety jako Coldplay, jejich hudba mluví za sebe. Rozhovor uprostřed skladby Trouble In Town je audio ze skutečného a nahraného incidentu, kdy policisté zneužívají autoritu proti obyčejnému člověku, co šel tehdy do práce - asi by se ani nikomu z nás nelíbilo, kdyby u nás zastavilo policejní auto a začalo se nás ptát, kam jdeme, jak se jmenujeme, ať mu ukážeme doklady apod. Opravdu doporučuju sledovat tento klip nebo ho klidně poslat mezi ty, kteří si stále myslí, že v Americe tohle není žádná velká věc. Je to skutečný, vytrvalý problém a neměl by být klid v ulicích, dokud se nevyřeší. Tak se vyplatí tomu těch šest minut věnovat. 

Insane Clown Posse - Your Rebel Flag

Horrorcorové duo, které se u nás nikdy nedostalo do většího povědomí, přestože působí na scéně už třicet let, je vždy zábava zmínit. Už jen z principu, že jejich fanoušci byli i samotnou FBI označeni jako pouliční gang. Při nynějších protestech si lidé začínají uvědomovat, že tato fanbase je (a hlavně vždy byla) sice trochu radikální, ale otevřeně anti-rasistická i anti-fašistická. Upřímně, jejich fanbase teď potřebujeme jako čert. Tento pohled všem připomněli před pár dny i samotní Insane Clown Posse, kteří dali na instagram fotku klauna, jak pálí konfederační vlajku. To několikrát udělali i při koncertech a nyní je konečně vidět, jak moc předem poukazovali na tyto problémy, protože teď se vlajka konfederace zakázala například na závodech NASCAR. ICP byli vždy otevřeně proti sociální nespravedlnosti a rasismu, ale ještě před svým úspěchem vydali debutové album v roce 1992, které je podle mě v tomto poslání stále nejvíc ryzí. Stejně jako většina jejich dalších desek, i Carnival of Carnage schytávala špatné i skvělé hodnocení, protože každý k téhle muzice přistupuje jinak. Je to zvláštní a ujeté. Jako tahle doba, proto právě Your Rebel Flag (tedy odkaz na zmiňovanou konfederační vlajku) je aktuálně skvělá volba protestsongu. 

Body Count - No Lives Matter

Ice-T a jeho rockový projekt se s tím na skladbě No Lives Matter z roku 2017 vůbec nepárali. Nejdřív sice potvrzují, že stačí projít historické knihy, abychom si uvědomili, že na černošských životech Americe opravdu nikdy nezáleželo, poté se ale dostávají k tomu, že nejde jen o ně. Jde o všechny lidi žijící ve špatných podmínkách ve Spojených státech. Právě těm Body Count připomínají to, že nezáleží na rase, protože se musí všichni spojit. Ice-T zmiňuje, že se nemáme nechat nachytat řečmi médií o tom, že jde v současnosti o rasový boj - říká, že pokud jste chudí v Americe, tak na barvě pleti nezáleží, a protože afroameričani vždy reprezentovali chudé obyvatelstvo, tak se u nich například ta brutalita policie projevuje nejvíce. Nikdy totiž nevytáhnou násilím člověka v obleku z drahého auta, protože ví, že bude mít právníka. A proto je tohle boj všech utlačovaných. 

Lily Allen - Fuck You

Jen taková chuťovka na závěr. Skladba, které se před pár lety nedalo moc v rádiích vyhnout a byli mezi námi takoví, kdo si ji vesele prozpěvovali s pocitem, že snad popisuje pocity pondělního rána. Naštěstí si více lidí uvědomilo, že nejde jen o vtipný klip a opakující se "fuck You" v refrénu, ale hlavně o song namířený proti homofóbii a omezenosti obecně.