Co poslouchat v současné politické situaci protestů proti rasismu... a proč 

26.06.2020

První a druhá část se soustředí na konkrétní desky, třetí část na skladby a čtvrtá na nejnovější songy reagující na protesty.


Situace se ve světě momentálně mění tak rychle, že mi to narušilo i můj klasický průběh psaní. Nějak nemám vnitřní sílu psát o něčem jiném, takže se vás pokusím dlouhým úvodem požádat, abychom přistupovali k tomuto tématu s otevřenou myslí. Pro ty z vás, kteří žijí mimo internet, americká společnost se (konečně) probrala a vyšla do ulic. Na protesty můžeme mít sice názor jakýkoliv, ale už jsem na svém portálu několikrát ukázal svůj zájem v punku, a tak asi těžko může někoho překvapit, že moje podpora bude v tomto ohledu vždy s lidmi proti utlačujícímu systému. Právě o umělcích, kteří v minulých letech dokázali přiblížit problémy se systémem v Americe a dlouho poukazovali na to, že se schyluje k tomu, co nyní nastalo, se pokusím napsat (z toho důvodu se věnuji v článku rasismu v zámoří, ten u nás si můžeme nechat na příští debatu). Samozřejmě nejen o nich - i o těch, kteří dokázali dát tematicky související myšlenky do své tvorby a momentálně si z nich můžeme leccos vzít. A proto jedna z mála věcí, co mohu udělat, je zkusit sdělit, co se vlastně děje prostřednictvím několika alb a skladeb. 

Rozhodně nepíšu takhle dlouhé shrnutí myšlenek a hudby jen pro ty, kteří nynější situaci prožívají jako já, a tak mají třeba problém s tím, co v této náladě poslouchat. Kromě téhle motivace  - vyhledávat politickou muziku - si ale myslím, že je dobré vědět i proč je důležité leccos poslouchat... Tak se do toho pojďme pustit v tomto úvodu a objasnit si, proč bychom vlastně měli věnovat čas politické muzice. V následujících odstavcích lehce nakousnu situaci v Americe a pokusím se na otázku ohledně politické hudby odpovědět.

Spousta z nás má dnes velké trable otevřít knihu - kdybychom tuto schopnost zvládali lépe, zjistili bychom, že o systémových problémech, policejní brutalitě, militarizaci americké policie, nedostatku peněz pro sociální pracovníky a mnohé komunity atd. byla napsána spousta literatury, která přesvědčivě předvídá to, co se právě děje. A proto je důležité si uvědomit, že se rozhodně Amerika ze dne na den nezbláznila, nebo že jde o ojedinělý případ George Floyda a po jeho vyřešení se půjde domů. Pro neknižní typy tím pádem může existovat muzika - ta nám totiž roky a roky říkala to samé. Věřím, že si posluchači punku, hip hopu, hardcoru a spřízněných hudebních stylů byli vždy vědomi, k čemu tahle hudba odkazuje a proč bych nemohl s čistým svědomím psát o těchto žánrech a přitom nepodporovat nebo přinejmenším necítit solidaritu s protestujícími lidmi v ulicích proti utlačování a nespravedlnosti. Na tom jsou tyto žánry odjakživa postavené. 

Kvůli tomu tolik umělců - i ti, o kterých budu psát - stojí momentálně v řadách protestů. Skutečně to nemyslí jen jako dětskou revoltu, u které si zakřičí do mikrofonu. Teda někteří možná ano, a možná i spousta fanoušků jen ráda upustí u této muziky páru a neuvědomuje si, že se daný žánr snaží vyzvat k určitým politickým postavením. Momentálně si to ovšem stále více lidí uvědomovat začíná, kdy již nejen rapoví umělci, ale i skupiny jako Architects, The Amity Affliction, Taking Back Sunday a plno dalších prakticky odstavily odsuzující a rasistické posluchače ze svých řad. Já jsem o krapet větší zastánce informování o tom, o čem druhá strana třeba nemá povědomí, přestože má již vytvořený názor. A právě k tomu vyzývám tímto článkem - čtěte knihy o této problematice, poslouchejte hudbu a zamyslete se nad ní nebo klidně sledujte filmy, když už se i Netflix rozhodl do výběru naházet tematické snímky. Nebo to nedělejte, ale pak buďte opatrní s unáhlenými závěry, tedy že již víte vše, co o dané problematice potřebujete vědět. 

Systémová a rasová situace v USA totiž skutečně nemůže být dnes popsána pár slovy - ani všechny záležitosti, co k ní léta vedly - a neměla by být souzena povrchově v závislosti na pohledu "jen" na jednu vraždu ze strany policie. Souvisí s ní dlouhodobý fašismus a falešný populismus na vzestupu americké politiky, korporátní zájmy upřednostňované před pracující třídou nejvíce od dob Reagana, systém uvězňování (a jeho moderního systému otroctví), ze kterého by nám Evropanům vstávaly vlasy, již desítky milionů nezaměstnaných a téměř sto milionů nemožných si dovolit ani test na Covid. Pak třeba několik vražd rukou policie každý den - za 20 dní protestů přesněji 120 dalších lidí zemřelo zásahem policie, zatímco kvůli jejich milionovým rozpočtům se škrtají finance pro sociální služby, komunitní potřeby a další záležitosti, které naopak dlouhodobě dokáží snižovat chudobu i kriminalitu. Takhle by se dalo pokračovat dlouho a jen se pohybuju na povrchu momentálních problémů - pokud vám nevoní knihy ani taková muzika, show Johna Olivera je o těchto věcech překládaná i do češtiny, pokud máte zájem (nynější situace, vězení, policie, militarizace), stejně tak o těchto problémech mluví lidé jako Contrapoints, Cody Johnston nebo Philosophy Tube. Je tedy hloupost tvrdit, že současné americké protesty se dějí kvůli George Floydovi a nevzít v potaz systematický problém. Tahle poslední událost byla jen finální kapkou a je naprostým vrcholem ledovce v rámci celého dlouholetého dění v americké společnosti. A také je nutné si uvědomit, že se vykřikuje proti pravomocem policie, které v Evropě nejsou většinou známé - spousta protestujících volá po reformách, jež jsou blízké evropské policii (neznamená to, že by policie v Evropě byla bez problému). 

Každopádně je dobré v této době alespoň doporučit, jak se vzdělávat v ohledech toho, co se děje. Sice se doporučují předně knihy (například The Color of Law od Richarda Rothsteina, Stamped from the Beginning od Ibram X. Kendi nebo Race for Profit od Keeanga-Yamahtta Taylor), já skrze tento prostor mohu odkázat alespoň hudbu. Nejen pro ty, které to zajímá, ale i pro ty, kteří momentálně vidí v televizi jen zavádějící záběry rabování a vytvořili si názor, že se křičí pro nic za nic. V tom vidím důležitost poslouchat politickou muziku, protože pokud chceme na něco mít střízlivý pohled, je ideální se v tom co nejvíce vzdělávat, pokud možno formou, která je nám nejbližší. Před pár měsíci jsem měl kvůli tomu nachystaný článek o spojení politiky a muziky a že se podobná eskalace tohoto systému dá očekávat. Ale protože ta situace již nastala, původní článek je už tak nějak nepodstatný a třeba ho někdy dokončím s aktuálnějším pohledem, protože se více zabýval angažováním interpretů v politice třeba i v Evropě. Jenže teď už je situace jiná a jsem přesvědčen, že důležitější je teď práce na pochopení a empatii, k čemuž mnou vybrané desky a songy budou snad částečně sloužit. 

A poslední odstavec s mým pohledem na věc a proč vůbec věřím, že má takhle dlouhý článek smysl. Amerika byla postavena na protestech a nepokojích (Boj o nezávislost, Občanská válka, boj za občanská práva) a za těch pár dní protestů se konečně začíná mluvit o lepších zákonech, policisté i z minulých incidentů budou snad hnáni před soud a aspoň jeden stát ruší právě ty zákony (qualified immunity), díky kterým je postavit policisty před soud těžší, než k němu dohnat Andreje Babiše (to je u nás sice stálé téma, ale s obyčejným policistou je ten proces v zámoří ještě náročnější). Co je podstatnější, obyčejní lidé i mimo afroamerickou komunitu si začali uvědomovat, že je něco špatně. Zároveň se řeší nové možnosti pro pomoc komunitám místo vrážení miliard do policejních tanků a do diskuze se dostaly záležitosti, které byly dříve viděny jako extrémní. Ať máte názor jakýkoliv, je nutné uznat, že necelý měsíc protestů dokázal víc než osm let Obamy v úřadě... i proto tento týden zaznamenali ve volbách do kongresu výhry progresivní politici jako Jamaal Bowman nebo Mondaire Jones, což by před protesty nenastalo. Z následujících hudebních zmínek bude znatelných ještě mnoho dalších věcí. Obecně je ale nutné zamyšlení nad tím, že říkat z Evropy Afroameričanům, jak se mají vyrovnat s rasismem, mi přijde stejné, jako když muži vysvětlují ženám, co mají považovat za sexuální obtěžování. Jediné, co můžeme udělat, je uvědomovat si přetrvávající problémy (a případně s nimi pomoct). To můžeme alespoň vzděláváním se těmi knihami a hudbou. Nebo podcasty nebo cokoliv vám vyhovuje.  

Tolik k delšímu úvodu a teď k první části desek. Začnu s dvěma pro mě nejdůležitějšími rapovými deskami, ale nevynechám ani punk rock, pop a další žánry. Teď ještě přikládám video speciálu Dave Chappellea, protože tohle vše umí vysvětlit mnohem lépe než já. A kdybyste přece jen chtěli přečíst nějaké myšlenky ohledně morálky, nespravedlnosti, proč podporovat boj proti utlačovateli atd., tak doporučuji mimo další podobně zaměřené filozofy a teoretiky třeba Petra Kropotkina.

Run The Jewels - RTJ4

Začneme tím zřejmým, aktuálním a do uší bijícím. Nové album Run The Jewels se stalo na začátku měsíce nezáměrně hlasem protestů. Skoro až doslova, protože Killer Mike, jako jeden z rapové dvojice, je politickým aktivistou, byl (dvakrát) součástí kampaně Bernieho Sanderse a v počátcích protestů pronesl velmi silnou a střízlivou řeč. Jeho slovům (na albu i mimo něj) dodává obrovskou váhu to, že je synem policisty a navíc skutečně vyrůstal v podmínkách, které mu dovolily poznat komunitu, o které ve svých textech mluví. O celé desce budu nepochybně ještě ke konci roku psát, protože je to zatím letos nejsilnější nahrávka, ale nyní musím říct jen něco málo o songu walking in the snow. Vznikl před vraždou George Floyda, ale přesto obsahuje jeho slova "I can't breathe," protože tato slova nezazněla při brutalitě policie poprvé (odkazuje na Erica Garnera). Ve své sloce se strefuje do moderního otroctví v amerických věznicích (pokud nevíte, co se v nich děje, doporučuju si načíst alespoň nějaké články, slovo otroctví v tomto případě totiž není zveličení - 13. dodatek americké ústavy sice zakázal otroctví, ovšem v rámci uvězněných je otroctví výslovně legální), ale také do selhání systému školství v černošských komunitách, do naší apatie vůči všemu, co se jeho lidem děje a jak by si přál nám ukázat budoucnost, abychom si uvědomili, jak šílené věci se dějí - protože i boj za práva občanů v šedesátých letech byl odsuzován ještě více než dnešní protesty, přesto jej dnes vidíme v dobrém světle a uvědomujeme si, že systém se musel pro dobro lidí změnit. Právě to se Mike a El-P snaží sdělit celou touto deskou. Perfektní vyvážení frustrace, uvědomění a volání po změně s nejnadupanějšími beaty.

Joey Bada$$ - All Amerikkkan Bada$$

K jedné z mých oblíbených hip-hopových desek vůbec - All Amerikkkan Bada$$. Je jedno, jestli máte rádi rap nebo ne, Joey Bada$$ se snažil svou studiovku z roku 2017 udělat instrumentálně natolik přívětivou, aby ji alespoň z poloviny zvládl i nerapový fanoušek. O tom svědčí například chytlavý singl Temptation. Pod instrumentální schránkou se ale skrývá jedna z nejlepších výpovědí o pocitech z americké společnosti. Záměrně tvrdím pocitech, protože vám o stavu této společnosti leccos neřekne. Co vám nabídne místo toho, je upřímná frustrace i doufání v lepší zítřky ohledně rasové nevyrovnanosti a obecně špatných podmínek pro život v nižší třídě, kde stále klesá životní úroveň (zatímco do ní přibývá občanů). Proto sám před pár dny vyčetl médiím, že se nynější situaci snaží podávat jako rasový boj, protože dle něj je to boj všech utlačovaných, kteří zůstali v chudobě, ponechaní na smrt v dluzích za návštěvu doktora nebo třeba za nemožnost léčit PTSD atd. Takových, kteří si nemohou dovolit studovat nebo si nyní ani z několika výplat nemohli dovolit test na Covid (kdo nezná americký systém, kde se za vše musí platit, a proto je většina zadlužena navždy, doporučuju například knihu Deaths of Despair and the Future of Capitalism). 

Joey v pouhých 22 letech bez větších negativních emocí popsal tyhle problémy z vnitřního hlediska, jak jej ovlivňují, jak jej ničí, jak se snaží žít v životu nepříznivém světě. Je z něj cítit skoro až zmatení z toho, proč jsou věci tak, jak jsou - když se ptá Y U Don't Love Me? (Miss Amerikkka). A taky smutek. Nejvýznamnější skladbou je rozhodně Land of the Free, která odkrývá téma celé desky - "nemůžeme změnit svět, pokud nejprve nezměníme sami sebe." Na ní se dá dobře vnímat i upřímný zakořeněný strach Afroameričanů z policie a předsudků, které by klidně mohly vést k rapperově smrti. Joey udělal jako umělec vše proto, aby dostal problémy moderního amerického života na světlo, aby vás o nich donutil přemýšlet a změnil vám trochu perspektivu. Proto jsou tak důležité skladby jako třeba For My People.

Solange - A Seat at the Table

Album soulové a R&B zpěvačky Solange je z mnou zmiňovaných možná nejtěžší na mentální přijetí středoevropanů, a o to důležitější. Není totiž psané pro nás, ale můžeme si z něj leccos vzít. Solange není na rozdíl od své sestry Beyoncé u nás nějak populární, což je právě tím, že zejména touhle deskou vyjadřuje černošskou identitu v mnoha formách. Nejen song Mad zachycuje naštvání Solange, stejně jako řeči lidí, kteří nechápou, proč je naštvaná. Což může nechápat většina z nás, protože často neumíme uchopit emocemi něco, co s námi přímo (či zdánlivě) nesouvisí... v tomto případě samozřejmě rasismus. Na Borderline (An Ode to Self Care) zase říká, že si musí občas vnitřně odpočinout od všech těchto myšlenek o světě, jinak se zblázní. Interludes potom obsahují něco jako útržky z rozhovorů, z čehož vyčnívá hlavně minutka monologu její matky o tom, že oslava černošské kultury neznamená odmítání kultur jiných. Její otec zase jako jeden z prvních studentů zařazený v integračním procesu popisuje nebezpečí a hrůzu z toho, jaké byly poměry po segregaci, kdy u škol stáli členové ku klux klanu, a jaké šrámy to v něm zanechalo (což je důležité pro uvědomění, že to není žádná dávná historie). 

Song F.U.B.U. reprezentuje tohle album nejvíce, protože v něm dává Solange najevo, že deska A Seat at the Table je určena její afroamerické komunitě a snaží se jako v celém albu dát důraz i na to, že právě oni na svoji kulturu nesmí zapomínat a musí si sami připomínat svoji hodnotu. V tomto ohledu mluví na desce často k ženám, popisuje pocity, se kterými se nejen ona musí jako žena tmavé pleti potýkat, a zároveň vysvětluje důležitost toho, vážit si sami sebe. Tohle album má být proces uzdravování černošské komunity, takže se soustředí právě na ni, ale o to lépe z něj můžeme vnímat, proč vlastně uzdravit potřebuje. Moderní funkové a soulové aranže, zvuk osmdesátkového popu nebo jemného electra a R&B jsou pak už jen skvělou třešničkou. Každý song má trochu jinou formu, skladby perfektně navazují a dohromady je to opravdu radost poslouchat. 

Anti-Flag - Die for the Government

Je vtipné, když někdo říká punkové skupině, aby "raději dělala hudbu a nekecala do politiky," když punk je o dělání hudby proto, aby daní umělci mohli žvanit do politiky. U Anti-Flag jsou tito fanoušci, nespokojení s politickým postavením kapely, zbloudilí dvojnásob. Už jméno Anti-Flag mluvilo za sebe odjakživa, ale právě debutové album z roku 1996 Die for the Government je ztělesněním jejich identity. Jeden song byl přímo nazvaný Kill the Rich, takže kritika kapitalismu byla také jasná již od stvoření skupiny. Momentálně jsou ještě aktuálnější tracky Police State in the USA a Fuck Police BrutalityDie for the Government opravdu není ani zdaleka nejlepší album Anti-flag, není to natolik propracované ani produkčně, ani hudebně, ani lyricky, ale... o to víc je z toho cítit syrovost, revoluce, pro punk nutná arogance, antifašismus a radikální touha změnit systém... a pokud nejde změnit, tak ho spálit na popel. 

Anti-Flag zmiňuju z úplně jiného důvodu než Solange, Joeyho Bada$$e a Run The Jewels, kteří se vám snaží předat něco k zamyšlení, mluví o skutečném životě a zápasu s těmito problémy. Anti-flag nespadají do afroamerické části populace a ani vás o ničem přesvědčovat nebudou, rozhodně ne na téhle desce. Jde spíš o vlastní naštvanou a extrémní ventilaci. Takovou, jakou s nimi můžou sdílet punkoví posluchači, nespokojení se situací ve světě. Pokud se nechcete přiučit z rapu, můžete být naštvaní u punk rock typu Anti-Flag.