Patnáct let zpátky do minulosti
Ke konci tohoto desetiletí jsem se rozhodl připomenout i trochu jiné hudební období, a protože se mi nechtělo vracet až do devádesátých let, zkusil jsem si vzpomenout, která alba bych před patnácti a deseti lety zařadil do svých top ten. Proto předtím, než se v prosinci vrhnu na nejlepší záležitosti letošního roku, jsem se rozhodl zmínit i pár alb, která s věkem dokonale zrají a proč. Zároveň jsem kvůli tomu na podzim vydával jen jeden článek měsíčně do klasické rubriky, takže toho teď do konce roku vyjde o něco víc. Příští týden připomenu desky staré deset let a potom se vrhnu na letošní ročník. A ano, uvědomuji si, že žádná z těchto kapel není natolik neznámá, aby se o ní psalo na mém portálu... ale před patnácti lety by se zde tyto skupiny dost možná objevily a navíc inspirovaly plno interpretů, o kterých píšu.
Taking Back Sunday - Where You Want To Be
Stejně jako My Chemical Romance, Taking Back Sunday pokračovali v roce 2004 druhou deskou. Na rozdíl od MCR, kteří si teprve budovali silné místo na scéně, Taking Back Sunday se již vezli na vlně úspěchu debutu Tell All Your Friends a jeho popularity už žádné album tak úplně nedosáhlo. Myslím si ale, že trochu neprávem. Často punkovější a agresivnější momenty na tomto albu ještě nechyběly, jako tomu bylo u Taking Back Sunday v pozdější době, a tak je to spíš tím, že první album bylo natolik inovativní, jak jsem psal již v článku o žánru emo, že už žádné další nedostálo očekávání fanoušků. Tracky jako Set Phasers To Stun, Number Five With a Bullet a Little Devotional jsou ale skvělým doplněním původní tvorby, s důrazem na jádro jejich muziky - parádní kytarové riffy i struktury songů s nejlepšími bridges v alt-rockové hudbě té doby. A pro mě možná dodnes - hlavně u One Eighty By Summer. Jedna z nejpodstatnějších ingrediencí byla samozřejmě ta, že už se na albu nepodílel kytarista John Nolan a přidal se druhý vokalista a kytarista Fred Mascherino. A protože duální vokály jsou jedna z věcí, díky které jsou Taking Back Sunday tak populární, Mascherino tomu dal podle mě to nejlepší a překonal i debut kapely.
My Chemical Romance - Three Cheers for Sweet Revenge
Jak jsem již zmínil, My Chemical Romance se před 15 lety také vrátili s novou deskou, ale na rozdíl Taking Back Sunday začali s Three Cheers for Sweet Revenge teprve získávat své fanatické fanoušky, kteří před pár dny šíleli z návratu této legendární kapely. Koncept, témata, jedny z nejlepších kytar, co jsem kdy slyšel, mnohem dravější zvuk než v pozdějších letech a dokonalý hlas Gerarda Waye - tohle udělalo z Three Cheers for Sweet Revenge nejlepší album My Chemical Romance, dalo vzniknout moderní éře emo žánru, a díky obrovskému úspěchu se pak z následující kultovní desky The Black Parade stala tak velká věc. Pokud byste hledali počátek v černě nabarvených patkách, očních linkách apod., to vše nastartovalo tohle album. Což je dost možná jediné mínus Three Cheers.
The Dresden Dolls - The Dresden Dolls
Je tomu patnáct let, co vzniklo album The Dresden Dolls od stejnojmenné kapely a byl zaveden žánr punkového cabaretu. Magická zpěvačka a multiinstrumentalistka Amanda Palmer se s bubeníkem Brianem Viglionem pustili do zdánlivě nespojitelných hudebních prvků a s kousavými texty se stali velkou události na poli muziky, ať už je někteří odsuzovali nebo milovali. A ač spousta jejich songů působí pozitivně - hudebně nebo zdánlivě povrchním textem - Amanda Palmer je jedna z nejlepších textařek moderní muziky a její skladby v sobě mají mnohem větší hloubku a úzkost, než si často posluchači například u Coin Operated Boy uvědomovali. Na svém portálu většinou píšu o novějších skupinách, které se občas rozpadnou chvíli potom, co se o nich zmíním (Departures, familypet). Je proto velice osvěžující psát o interpretech, kteří už mají leccos za sebou a naopak se dávají znovu dohromady. To se tedy netýká jen My Chemical Romance, kteří tím poblouznili celý svět teprve před pár dny, ale také The Dresden Dolls, protože oba členové už chvíli připravují fanoušky na svůj návrat.
Jimmy Eat World - Futures
Jimmy Eat World je dost možná jediná kapela, od které bych si mohl zapnout náhodné přehrávání skladeb z diskografie a nemusel bych nic přepínat. Je to skupina, která vydala deset alb a kdo ji náhodou nezná, tak stejně určitě alespoň slyšel některé nezapomenutelné tracky z desky Bleed American. S tou Jimmy Eat World sice prorazili, ale podle mě excelovali nejvíc o tři roky později na studiovce Futures. Už jen proto, že jeden z nejpopulárnějších songů Pain je podle mě nejslabším mezi tolika skvělými skladbami jako Kill, Polaris, Drugs or Me nebo mé oblíbené 23. Jimmy Eat World mají výhodu v tom, že nikdy neměli tak bláznivé fanoušky a jejich hudba začala v nastupujících trendech postupně trochu zapadávat. Oni sami ale působili, jako by jim to vyhovovalo, protože si mohli dělat, co chtěli. Nepotřebovali nic dokazovat, jejich desky nikdy nebyly obrovský boom na první pokus, naopak působily až delikátně, že je bylo těžké popsat a museli jste si k nim najít cestu sami. A když se to podařilo, Jimmy Eat World vás odměnili neskutečně záživnou porcí muziky, která je dodnes pohlcující s každým songem napříč všemi alby, což jsem za patnáct let nepoznal u žádné jiné kapely. Futures nejsou výjimkou.
Ve zmiňovaném článku o emu jsem psal o tom, jak byly tyto roky směrodatné pro novou hudební éru, a tak jsem nevědomě zařadil do tohoto krátkého seznamu alba, které právě tenhle fenomén vystihují. Když jsem totiž začal tento článek psát a přemýšlel nad tím, co vyšlo v roce 2004, bylo jasné, že budu psát o My Chemical Romance a Jimmy Eat World. K tomu se přidaly dvě pro mě stěžejní desky a nakonec všechny poukazují na to, že se odnožím punku začalo dostávat nových podob. Nejde jen o to, že minimálně tři z těchto čtyř alb by se dala zařadit do nastupující třetí emo éry a punk rockových počinů, ale že i spousta dalších kapel se tento rok určitým punk rockovým způsobem vyšvihla. Avril Lavigne vydala Under My Skin a ač je neuvěřitelné, že dnes nahrává tak moc odlišnou muziku, tehdy byla s touto studiovkou jedna z mála ženských umělkyň v takovém žánru a přesto většinu ostatních interpretů strčila do kapsy. Green Day se připomněli starším fanouškům a získali nespočet nových, protože od syrových skladeb z devadesátek se posunuli k American Idiot, z níž plno jejich posluchačů dodnes žije. A žánrovou sféru utvářeli ještě třeba Good Charlotte, kteří v roce 2004 úspěšně pokračovali deskou Chronicles of Life and Death, nebo v tvrdším podání Underoath a jejich They're Only Chasing Safety, což stále považuji za jeden z vrcholů post-hardcoru (spolu s Full Collapse od Thursday z roku 2001) a sám se divím, že jsem jej nezařadil do seznamu výše. Není tedy divu, že rok 2004 je příznačný právě tímto stylem a vznikaly tou dobou skupiny jako Paramore, které se na své výsluní teprve měly dostat.
Kdo si pamatuje staré hudební kanály, tak ví, že před 15 lety alt-rock a punk rock udávaly trendy. Rozhodně to ale před patnácti lety nebyla jediná zajímavá alba. Mimo jiné totiž musím zmínit ještě minimálně kapelu The National, o které v té době ještě za hranicemi Ohia moc lidí povědomí nemělo, ale song About Today z EP Cherry Tree se brzy začal chytat, členové skupiny mohli skončit denní práci, aby se věnovali tvorbě naplno a nyní jsou již velká věc. Podobně na tom byli třeba Arcade Fire a jejich debut Funeral. Ti teď po patnácti letech vyprodávají haly mimo jiné díky obrovskému úspěchu tohoto alba. No a nakonec rád připomínám i U2, protože se občas zapomíná, že mezi největší hity vydali i skvělou hudbu například na albu How to Dismantle an Atomic Bomb, kde se objevil jeden z mých oblíbených tracků Sometimes You Can't Make It On Your Own, tedy song o Bonově otci.