To nejlepší z roku 2021 (2)
Nejlepší folková deska: Julien Baker - Little Oblivions
Loni jsem si zamiloval desku od Phoebe Bridgers, letos jsem si nejvíce oblíbil skladbu Hot & Heavy od Lucy Dacus a dokonalou třetici tak dotváří album Little Oblivions od Julien Baker (zpěvačky mají společný projekt s názvem boygenius). Všechny tři si na této desce daly mimochodem společný song Favor. Podobně jako u Lucy Dacus, člověk se musí trochu snažit, aby si k Julien Baker našel cestu. Pianové i klávesové balady jsou zde sice dotaženy k dokonalosti, ale to rozhodně není to, co tuhle desku přehouplo ve folkovém žánru o stupeň výš nad alba jako třeba od Birdy. Je to způsob, jakým dokáže Baker předat posluchačům své trauma. Přestože je mladší než já, stihla si zažít na jeden život příliš, tak by bylo zbytečné, jít do detailů. Ty navíc na Little Oblivions na rozdíl od ryzích emocí ani tolik nenajdete, přestože tam ve své formě samozřejmě jsou, například co se týče její závislosti. Zdrcující, bolestivá a nádherná deska zároveň. Verše jako třeba "If I didn't have a mean bone in my body, I'd find some other way to cause you pain" mi z myšlenek jen tak neodezní. Tohle album není pro každého... a to je dobře.
Nejlepší popová deska: Olivia Rodrigo - Sour
Nejlepší popová deska je zároveň nejlepší novinkou na populární hudební scéně - ano, Olivia Rodrigo pro nejmladší generaci není možná až letošní novinka, nicméně pro kohokoliv narozeným před rokem 2000 bylo velkým překvapením, proč je momentálně na vrcholu žebříčků sedmnáctiletá zpěvačka s posmutnělými písněmi o rozchodu, úzkostech, hněvu a dospívání. Když si odmyslím drama celebrit v pozadí desky, stejně jako úspěch na TikToku, je vlastně pochopitelné, proč má Sour takový ohlas. Pro mladou generaci jde o vystižení mnoha pocitů, které pociťují, zatímco pro starší posluchače dříme v písních plno univerzálních emocí, například jak se první rozchod zdá v dětství jako konec světa. Olivia Rodrigo svůj herecký talent umí předat do dramatičnosti písní, a přestože si skladba drivers licence svůj úspěch opravdu zaslouží, nikde jinde se její humorně přehnaná dramatičnost neprojevila lépe než na songu brutal.
Nejlepší rapová deska: Little Simz - Sometimes I Might Be Introvert
Britsko-nigérijská Little Simz (jménem Simbi, proto název desky Sometimes I Might Be Introvert) vydala album roku a zdaleka přešlápla dle mého druhou nejlepší rapovou desku od Jpegmafia. Tato skutečnost se dala předvídat už po epickém, orchestrálním a precizně zpracovaném singlu a klipu Introvert. S pomocí orchestru a epičnosti vyprávění totiž i celá deska vytváří něco neuvěřitelně unikátního. Tohle album má vše, co si od alba představuju, že by mít mělo - myšlenku, koncept, introspekci, přitom nezapomíná na chytlavost, melodičnost, atmosféru. Je psaná jako vyprávění a často je víc básnická než hudební, zároveň je silně osobní, ale má i jasný společenský přesah. Nemá cenu se nad tím víc rozplývat, odkážu tak aspoň na úžasnou skladbu o jejím složitém vztahu s otcem I Love You, I Hate You a taky na Little Q Pt. 2.
Nejlepší hardcore deska: Every Time I Die - Radical
Kromě neuvěřitelně chytlavé desky Late Eternity od Skywalker a pro mě překvapivě našlapaného alba Sleep Society od While She Sleeps jsem si v hardcorovém žánru oblíbil především novinku od hudebních veteránů Every Time I Die. Už jen díky tomu, kolik ublížených ohlasů vyvolala. Metalu blízké žánry se občas plní posluchači s dost protichůdnými hodnotami od progresivních punkových základů a u této desky by se museli hodně snažit, aby slyšeli jen řev a ne myšlenku. I když jsem se možná víc zaposlouchal do alb Skywalker a While She Sleeps, tahle deska má osobitost ve své agresi, hudební i textové. Několikrát mě až pobavilo, jak brutálním způsobem dávají posluchačům svou "radikalitu" najevo (například skladbou Planet Shit nebo hned v prvním songem Dark Distance), jak napovídá už název alba Radical. Deska je tak sice ze začátku surová a popisuje plno univerzálních problémů, ve kterých se utápíme, nicméně jde i tak o album hledící směrem k naději. A poučení pro 80 % metalových kapel je bezpochyby v tom, že se lyrická témata nemusí hledat v morbidních událostech, scifárnách apod., stačí se podívat na náš svět.
Nejlepší rocková deska: Blackout Problems - Dark
Zdaleka nejlepší rockovou pecku vydala německá skupina Blackout Problems pod názvem Dark. Asi bych nedoporučil žádným fanouškům starých rockových fláků, naopak moderní a dynamické pojetí zvuku hraje na téhle desce velkou roli. Intenzivní bicí (zejména v Darling), elektronické textury, občas i pomalé beaty, naproti tomu ale rockově energické momenty a brutální chytlavost všech skladeb. Po hudební stránce je tohle našlapaná deska od začátku do konce. Druhý prvek k úspěchu ale nezaostává. Sociální kritika alba začíná hned první skladbou Murderer s odkazy na vzestup krajní pravice v Německu, na což navazuje pak Germany, Germany, kde kapela upozorňuje na historii vlastní země a jak současná proti-imigrační politika a rétorika velice připomíná to, co už jsme před pár desítkami let v Německu viděli. Tím samozřejmě myslí to, že když dnes někdo tvrdí o určité skupině marginalizovaných lidí, jak "nás nahradí", "znásilní nám ženy" apod. a jak musíme "bránit naše hodnoty", tak právě v Německu se mnohým rozsvítí známá kontrolka z historie - nic z těchto mýtů není nové a Blackout Problems to moc dobře ví ("We kidnap your children/We sleep with your daughters/Take all of your jobs/And destroy monocultures"). Strefují se také do nutnosti řešit klimatickou krizi a nechybějí i interpersonální témata. Pokud vás baví například Muse nebo Enter Shikari, tohle album si zamilujete stejně jako já.
Nejlepší experimentální deska (a ostatní): Genesis Owusu - Smiling with No Teeth
Nejlepší deska v ohledu ohýbání žánrů (a mnoha dalších aspektů) byla debutová studiovka Smiling with No Teeth od umělce jménem Genesis Owusu. Pro něj bariéry žánru neexistují, a tak dal dohromady úctyhodnou kombinaci hip hopu, synthu, punku, funku a jazzu. Snadno spojí hudební fanoušky Prince, Childish Gambina, Gorillaz nebo třeba Davida Bowieho. Ghansko-australský umělec nemá však i přes "pohodovou" hudební náturu alba na starost jednoduchá témata. Deprese a rasismus, na desce symbolizovány dvěma tzv. "černými psi", jsou rozebrány z vnitřního i vnějšího vnímání. Nicméně často takovou formou, že i u některých úzkostlivých nebo agresivních pasáží se chce člověk hýbat, jak naznačuje i text výstižný pro celou desku "All my friends are hurting, but we dance it off". Jde mimochodem o druhého velice mladého nadaného rappera a zpěváka s přístupem ke hraní si se žánry a nechávání za nimi hluboké myšlenky, čímž mám na mysli Jean Dawsona, který podobné album vydal v roce 2020.
A k závěru ještě zmíním poslední méně žánrově vyhraněné desky, které se mi už nikam nevešly, ale musí zaznít, například ze žánru RnB letos zaujala soulová zpěvačka Yola s albem Stand For Myself. Zdaleka nejemotivnější elektronická studiovka vyšla pod názvem Nurture, protože se Porter Robinson trefil perfektně do nálady téhle doby a na rozdíl od dřívějšího hledání jiných světů se teď melancholicky zaměřil na ten náš. Velice unikátní punkový počin pod názvem Ultrapop dala dohromady kapela The Armed a jako poslední ještě vyšla také chaotická industriálně metalová deska Forever in Your Heart od dvojice Black Dresses. Ta sice nějaký čas zpět oficiálně skončila kvůli šílencům na internetu, nicméně i tak chtěla pracovat na nové tvorbě.
Nejlepší videoklip roku: James Blake - Say What You Will
Klip Say What You Will se na první pohled zdá jako odtržený od reality obyčejných lidí. Nicméně to je tak trochu pointa, protože i pokud jste James Blake, populární a úspěšný umělec, i tak můžete mít pocit, že chcete víc, být lepší - ale ne tím ambiciózním způsobem, jen tím sebemrskačským. To, co naši kreativní tvorbu drží zpátky nejvíce není nedostatek nápadů, lenost nebo cokoliv jiného. Je to perfekcionismus. Touha udělat vždy vše dokonale, a to je nemožné. Je to jedna z věcí, která táhne plno aspoň minimálně kreativních lidí přímo ke dnu, kde se člověk raději rozhodne nedělat nic, než vytvořit něco neperfektního, s čím nebude spokojený. Raději pohřbít naše umělecké vyjádření, než se smířit s tím, že to pro nás nikdy nebude "dost dobré". A tenhle klip to má všechno v sobě... v té nejkrásnější hořkosladké formě. James Blake totiž přece nikdy nebude tak skvělý zpěvák a producent jako Finneas, jenž ho v klipu všude "pronásleduje". Až do scény, kdy James Blake se svou písní vystupuje před publikem "Finneasů", kteří pro něj představují nedosažitelný symbol vrcholu umění, jaké by si James Blake přál ztělesňovat. Ne pro Finnease, pro sebe, jak nakonec vidíme. Naše umění nikdy nedosáhne dostatečné kvality, kterou bychom si do něj přáli napěchovat. Ale ta laťka kvality je jen v naší hlavě.