Nejlepší alba 2020

Tak jo, nějak jsme tenhle divný rok doklepali, tak si pojďme vzpomenout na to dobré, co posledních dvanáct měsíců přineslo. Jako třeba aspoň těchto dvacet pět letošních alb. Z těch se mi do níže sepsané desítky nevešlo především karanténní how i'm feeling now od Charli XCX, punk folkoví AJJ - Good Luck Everybody, nahrávka Courage od The Deadnotes, o kterých jsem nedávno psal zde a stále jeden z nejnadanějších lidí na planetě Childish Gambino - 3.15.20, u toho hrály roli okolnosti vydání, tak byl dojem o krapet slabší, než jsme od něj zvyklí. Kromě Charli XCX ještě zářily další ženské umělkyně jako Haim s tematicky nazvanou deskou Women in Music Pt. III, multižánrová Poppy - I Disagee a samozřejmě taky Taylor Swift - Folklore. V podobném stylu jako Folklore od Taylor (a také v trochu lepším provedení) je třeba přičíst ještě jednu zpěvačku, Sasha Sloan - Only Child. Kromě toho začali se zajímavým projektem Gorillaz - Song Machine, Season One: Strange Timez a nepřekvapivě skvělý zvuk na pomezí shoegaze/grunge přinesli Nothing - The Great Dismal. Z metalu a hardcoru letos vyčnívali Glass Tides - In Between, Touché Amoré - Lament a Uniform - Shame. Nakonec ještě nutno zmínit The Naked And Famous - Recover, Sløtface - Sorry For The Late Reply. Tolik k první části, teď už k těm zbylým deseti deskám. 

10. Enter Shikari - Nothing Is True & Everything Is Possible

Přestože jde o moje nejposlouchanější album roku, našel jsem si k němu od začátku dost výhrad. Zaprvé britské kapele nesvědčilo, že vydala předem mnoho singlů, které nakonec nevypovídaly o konečném produktu. Kromě toho zní deska jako dvě rozdílné nahrávky (z hlediska stylu). Ne že by se Enter Shikari někdy vymezovali z hlediska žánru, ale přece jen je to tentokrát trochu extrém - skoro jako pokus o kombinaci různých období skupiny v průběhu let. Stejně tak mi moc nesedí pořadí tracklistu z mnoha důvodů, do nichž se ani není prostor pouštět. Nicméně přesto všechno není Nothing Is True & Everything Is Possible nijak zvlášť kvalitně pozadu kvality od svých předešlých počinů. Po stránce poslání a myšlenky jsou Shikari stále silní a snad každá skladba má potenciál být singl sám o sobě, ať už jde o synth popové the pressure's on a Crossing The Rubicon, orchestrální Waltzing off the Face of the Earth (I. Crescendo), ta by měla být dle mého intrem desky, nebo nová LGBT hymna satellites**. Výbušnější skladby pak fungují ještě lépe - T.I.N.A. s posměchem odkazující na slova Margaret Thatcher o kapitalismu ("There is no alternative") nebo { The Dreamer's Hotel }, jež ryje do online obviňování bez přihlížení ke kontextu a odmítání všeho, co nevyhovuje našemu pohledu na svět. Jediná instrumentální píseň Elegy For Extinction byla mimochodem nahrána v Praze s City of Prague Philharmonic Orchestra.

Enter Shikari jsou známými kritiky kapitalismu a současného systému společnosti, stejně často upozorňují na nebezpečí klimatické změny a jakým způsobem jsou tyto věci propojeny. Nothing Is True & Everything Is Possible není výjimkou, naopak se do těchto témat pouští zase více než předchozí The Spark, ale je to asi poprvé, kdy se zdá, že to kapela nevidí s budoucností růžově. Kdy už nejde jen o volání po uvědomění a akci, ale určitou míru frustrace a zklamání z pohledu vpřed. Bohužel očekávání a předpoklady u takhle unikátního hudebního projektu zase některým fanouškům trochu pokazili zážitek (stejně jako u posledních dvou studiovek). 

9. Sea Girls - Open Up Your Head

Tohle album rok 2020 potřeboval. Není tak pozitivní, jak se na první poslech zdá, ale je to přesně taková deska, u níž nemusíte přemýšlet o pomalém rozkladu světa nebo o úzkosti z izolovaného letoška. Naopak je to album, na které můžete tančit v pokoji, zpívat jednoduše zapamatovatelné texty a čekat na lepší časy. Sea Girls měli na svůj debut tak částečně vyhráno už jen tím, že jejich singly v průběhu poslední doby byly všechny kvalitní a právě ty nakonec plní polovinu alba. Skladby jako Forever, Closer nebo Violet vás bezpochyby donutí znovu se těšit na koncertní období (jako by to bylo víc potřeba).

8. Clipping - Visions of Bodies Being Burned

Kromě Jeana Dawsona se mi do desítky vešel ještě jiný experimentální hip hopový projekt. Clipping vydali další album (navazující na loňské There Existed an Addiction to Blood), které pokračuje v typických filmových hororových tropech, jaké trio promítá do muziky v moderním provedení. Tedy zachycování běsů, goru, slasher motivů a dalších temných obrazů. Přesto jde o možná nejhůře přístupný materiál pro nové posluchače Clipping. Ideální je začít nejlepším singlem Say The Name, jenž vás připraví na jejich tvorbu, pokud s ní nejste seznámeni nebo nejste zvyklí na horrorcore či podivné záležitosti jako Ho99o9, kteří se na Visions of Bodies Being Burned taky objevili. Body berou Clipping i za výstižný a poutavý název desky. 

7. Hot Mulligan - You'll Be Fine

Pojďme si před Hot Mulligan něco říct k Machine Gun Kellymu. Jeho letošní pop-punkové album se stalo extrémně populární a od té doby se "bývalý" rapper postavil před hudební scénu jako samozvaný zachránce nejen pop punku, ale i rockové duše. Na začátku prosince se totiž vyjádřil, že dnes už vlastně nikdo není rebel a rád by zase viděl v muzice nějaké to "fuck you," což dle něj zřejmě nikdo nedělá. Proč to vůbec zmiňuju... I pokud zapomeneme na to, že téměř celá jeho deska je nejvíc neoriginální a prázdná nahrávka daného žánru za poslední dobu (nicméně uznávám její chytlavost a návykovost), tak samotná póza rappera vychází očividně z toho, že nevnímá rockovou kulturu okolo něj. Tedy tu, jež nedosahuje jeho extrémní popularity. 

Pokud ale v tomhle žánru půjdete hlouběji a mezi více undergroundovější počiny, objevíte kapely jako Hot Mulligan. Jestli totiž chcete skutečně dobrou pop punkovou tvorbu, která nezní jako něco, co bylo hudebně i tematicky vyždímané už v roce 2006, tak nemůžu doporučit nic víc než album You'll Be Fine. Prakticky každý riff je zde naprosto bezchybný (OG Bule Sky), uřvané vokály sedí k naštvaným (Dirty Office Bongos) či frustrovaným textům (Feal Like Crab) a najdou se zde i zajímavé přechody k méně očekávané práci se zvukem (SPS), jaké tento žánr tak neskonale potřebuje, pokud chce zůstat relevantní. Samozřejmě i nějaké to metaforické "fuck you," které MGK hledá, se tady najde. Například skladba Digging In je napsaná o klukovi, jenž kdysi znásilnil blízkého člověka frontmana. Svůj vztek a nenávist plive Tades do songu takovým stylem, že dosahuje úrovně nejpopulárnějšího tracku žánru s "fuck you" myšlenkou, Seventy Times Seven od Brand New. 

Z toho důvodu nemá být první odstavec rýpání do MGK, ale abych tím poukázal na nejčastější argumenty proti tomuto žánru. Především je třeba na ně reagovat, když vycházejí od člověka jako MGK, který se nově snaží pop punk reprezentovat. Ano, na povrchu a v populární muzice je tenhle žánr velmi vyčerpaný a album Machine Gun Kellyho nepomohlo dětinské image pop punku. Hot Mulligan ale tyto argumenty vyvrací mnohem lépe. 

6. Jean Dawson - Pixel Bath

Pixel Bath je velmi návyková verze experimentálního hip hopu a jednoho z nejkreativnějších alb letoška. Nádech rocku, shoegaze, punkově agresivnějšího zvuku a občas indie prvků je doplněný o rapový projev o démonech vnitřních (Clear Bones) i vnějších (Policia, Pegasus). Taková směsice všeho, s čím generace mexického umělce Jeana Dawsona vyrůstala. A funguje mu to znamenitě. Hned první song Devilish vám dá ideální odrazový můstek k cestě do jeho tvorby a toho, jak pracuje s produkcí i stylem rapu, aby zkombinoval různé žánry a nedal se snadno zaškatulkovat. Kvůli ambicím vytvořit takhle kreativní album se na nahrávce objeví některé slabší místa, která ale nekazí konečný dojem. A tak z kluka, jehož před rokem znal jen opravdu málokdo, roste stále populárnější ukázka toho, jak moc možností v rapovém žánru zůstává neobjeveno (rozhodně však není první, kdo tyhle věci vymýšlí, jen je zvládá dobře zpracovat). Zmínku si zaslouží i jeho další singly jako Starface* nebo Bruise Boy a vizuálně perfektně zpracované videoklipy. 

5. Black Foxxes - Black Foxxes

Dvě desky pro mě měly letos hypnoticky pohlcující atmosféru - The Great Dismal od Nothing a eponymní album od Black Foxxes. Nejde ho ani tak úplně žánrově definovat - je částečně psychedelické, občas devadesátkově grungové, najdete zde prvky bluesu, shoegaze nebo folku atd. a není snadné na poslech. O to silnější a unikátnější atmosféru vytváří ve chvíli, kdy jako posluchač potřebujete najít nějaký smysl v mentálních útrapách jako sebedestruktivním chování (Badlands), úzkosti (Panic) nebo touze žít život naplno (Swim). Co totiž u Black Foxxes novinkou není, jsou upřímné a ryzí texty. Mark Holley otevřeně promlouvá o svých problémech a jeho styl projevu je důvodem, proč se s ním plno fanoušků dokáže nejen ztotožnit, ale dopracovat se v tomto ohledu k určité sebereflexi. Píšu často o tvorbě, jež posluchače donutí zamyslet se nad stavem světa, není však tak snadné narazit na něco, co nás donutí zamyslet se nad sebou, ač se o to mnozí pokouší. K tomu všemu se snaží ve skladbách i instrumentálně zachycovat téma tracku, pro příklad výše zmíněné písně  - Badlands zní jako mánie, Panic je chaotická jako úzkost sama a Swim bloumavá a snivá při zachycování touhy po lidských prožitcích. 

Black Foxxes v čele s posledním zakládajícím členem za mikrofonem nevydali desku pro masy, pro rádia, ani pro mnoho alt-rockových fanoušků. Vydali desku pro ty, kteří chtějí být vyzváni hudebně i lyricky. A pro takové čeká při poslechu jeden z nejlepších hudebních zážitků roku. Dojmu pomáhají  taky podobně hypnoticky dělané videoklipy, především k písni Swim. 

4. Spanish Love Songs - Brave Faces Everyone

Brave Faces Everyone od Spanish Love Songs se zaměřuje na téma deprese lidské i společenské a jak moc jsou dnes vlastně propojené. Kapela tak popisuje například současný stav chudoby a kritizuje typické argumenty jako "převzít odpovědnost za svůj život" v situaci, kdy stále nižší životní standardy středních a nižších tříd přestávají stačit na nájmy, jídlo, přežití obecně. Kdy se čísla chudých občanů navyšují, kdy většina lidí pod třicítkou dnes ani neuvažuje o vlastním bydlení, protože je to prakticky nemožná budoucnost z finančního hlediska. Popisují realitu těch, kteří se cítí být unaveni z neustálého vysvětlování své frustrace těm, kteří říkají "za našich časů bylo hůř". V tomto ohledu spojují například taky drogovou krizi ve Spojených státech se ztrátou smyslu života pro plno lidí, kteří se už ani neobtěžují říkat ostatním, že takhle nemůžou dál, tak se pomalu zabíjí alkoholem nebo drogami (Cause half our friends are dead, the other half are depressed).  

Tohle je jen velmi malá část všeho, co se v albu nachází, ale vypsat všechny témata a motivy mi zabralo čtyři odstavce, než jsem se rozhodl, že se desce jednou budu raději věnovat zvlášť v delší interpretaci. Jde ale o dobrou ukázku toho, že tam, kde kapely s podobnými tématy jako Enter Shikari zní spíše naštvaně, Spanish Love Songs zní zlomeně, odevzdaně a vlastně křičí do prázdna tyhle věci těm, kteří je bohužel už sami ví. Lyricky je nahrávka Brave Faces Everyone letos zdaleka nejsilnější a myslím si, že by ji měl slyšet a zkusit pochopit každý, kdo chce vědět, v jakém stavu se svět a lidská mysl dnes nachází. 

3. Phoebe Bridgers - Punisher

Jestli skutečně píšu u třech ze čtyř nejlepších desek letoška, že mě nejvíc baví buďto kvůli zvuku, textům či poslání, tak Phoebe Bridgers by rok 2020 vyhrála po stránce emocí. V určitých životních momentech tahle nahrávka je a bude nejlepší volbou. Například kdybych se měl teď psychicky sesypat, tak bych ji bezpochyby dal na první místo. Phoebe totiž na desce Punisher většinou nemá žádné epické společenské ideje, oslnivá moudra k zamyšlení nebo nejchytřejší metafory. Naopak zpívá prostým stylem o problémech, myšlenkách, vzpomínkách, s nimiž se většina z nás dokáže ztotožnit a díky tomu je prožívat s ní v průběhu desky. Často jen za jemného doprovodu piana, kytary nebo houslí. Může jít o pouhé uvažování nad setkáním se svým idolem (Elliott Smith), které by nešlo podle představ. To zmiňuji záměrně, protože konkrétně skladba Punisher je asi nejnádhernějším trackem. Víc bych toho říkat ani nechtěl, protože v této hudbě by si měl najít emoce každý sám. Ve všech totiž vyvolají písně jako I See You, Savior Complex, Chinese Satellite nebo I Know The End něco trochu jiného. V takovéto muzice by bylo zbytečné zkoušet popsat hudební melancholii na papíře, když ji můžete místo toho slyšet. Ale pokud budete chtít hlas Phoebe i u něčeho veselejšího, tak Kyoto patří na seznam dokonalých písní.

2. Jessie Ware - What's Your Pleasure

Přestože lyricky jsou jak Spanish Love Songs, tak Phoebe Bridgers silnější, nesou mnohem hlubší poslání a po emocionální stránce vás více chytí za srdce, Jessie Ware je natolik oslnivá pocta disko hudbě, že nemůže být přehlédnuta. Nedokážu zdůraznit, jak chytlavé je What's Your Pleasure od první skladby po poslední, takže rovnou odkážu na skladby jako Step Into My Life, Soul Control, What's Your Pleasure, Save A Kiss nebo baladu The Kill. 

V populární muzice byla letos velmi oblíbená Dua Lipa svým přístupem k nostalgické osmdesátkové muzice s nádechem diska. Jessie Ware je v podstatě dospělá verze tohoto zvuku a oslavy taneční hudby (tím nemyslím, že by nebylo album Future Nostalgia kvalitní). Ta podobnost je zde i v rámci tématu, What's Your Pleasure je otevřeně sexuální, což pasuje ke svůdnému zvuku, není ale explicitní. Celé album zní naopak jako by vás drželo v napětí, kdy cítíte, k čemu se schyluje, rytmus ve vás intenzivně pulzuje, ale Jessie Ware vám to nechce říct přímo. Ve výsledku tak zpěvačka dosahuje toho, aby její tvorba zněla jako vášnivý flirt, tedy ne vše musí být vyřčeno, aby se vám zrychlil tep v očekávání a vzrušení. Tohle funguje díky produkci tak precizně, že z hlediska zvuku je pro mě What's Your Pleasure nejlepší letošní deska.  

1. Run The Jewels - RTJ4

"We don't mean no harm but we truly mean all the disrespect." Jediná věta vypovídající o mnohém z tvorby dua Run The Jewels. Jak jsem zmínil již ve svém článku o muzice týkající se systematického rasismu, lepší hudební reprezentaci tento rok prostě nemá. RTJ4 obsahuje témata sociální spravedlnosti, policejní brutality, ztráty empatie ve světě, strukturálního rasismu, zneužívání moci korporátní čí státní pro potlačování zájmů občanů atd. Že vydání vyšlo přesně na vzestup Black Lives Matter protestů jen ukázalo aktuálnost všeho, o čem se zde mluví. A skoro to vypadá, jako by dvojice i leccos předvídala. Není tedy divu, že album vyhodila do světa ke stažení zadarmo o dva dny dříve, kdy mohli místo toho fanoušci přispět na vybrané organizace, jež pomáhaly zraněným nebo zatčeným protestujícím. 

Že se stali Run The Jewels revoluční hudbou dnešní generace jen potvrzuje Zack de la Rocha jako představitel nejslavnější revoluční muziky generace minulé - Rage Against The Machine. Zpěvák se tady opět objevil na hostování a nepochybujte o tom, že Zack s RATM věděli, proč pojedou tour právě s rappovou dvojicí. Kteří jiní rappeři by totiž dokázali na jednu desku dostat členy Rage Against The Machine i Queens Of The Stone Age. Přestože ale RTJ4 opět pokrývá vážná témata, dvojice rapperů je podává zábavněji a chytlavěji než kdy dřív. K tomu si přidejte perfektní beaty, synthy, kytary... a máte nejen hudbu pro odpor vůči nespravedlnosti, ale taky ji dostanete v dokonalém obalu. 

A pro ukázku té děsivé aktuálnosti - text k walking in the snow byl nahraný dávno před vraždou George Floyda a zachycuje přitom jeho poslední slova před smrtí: "And you so numb, you watch the cops choke out a man like me / Until my voice goes from a shriek to whisper, 'I can't breathe' / And you sit there in the house on couch and watch it on TV / The most you give's a twitter rant and call it a tragedy / But truly the travesty, you've been robbed of your empathy."