To nejlepší z roku 2021 (1)

Loňský rok nebyl ideální pro hudbu a ani většinu z nás a vzhledem k tomu, že do minulého týdne jsem ani nevěděl, jestli budu obnovovat aktivitu tohoto webu, tak protentokrát rozdělím nejlepší muziku za celý rok jen do dvou článků. V prvním se zaměřím na pár zajímavých témat a na nejlepší skladby, v druhém potom zmíním několik nejlepších desek... a jeden speciální videoklip na závěr.

Nejlepší hudební speciál: Bo Burnham - Inside

Ať začnu tím nejlepším - spojit komedii a muziku je práce nevděčná a náročná, musíte holt dělat vynikající hudbu, jinak by to lidi nebavilo, ale musíte být i vtipní, protože k čemu by to potom bylo. Nadání Bo Burnhama pro kombinaci obou prvků bylo vždy fascinující, a tak není divu, že i po pětileté pauze dokázal vytvořit  nejpopulárnější "stand up" roku. Jeho Inside ocení především ti, kteří našli způsob, jak se vyrovnat s izolací v pandemii, v záplavě internetového obsahu. Internet a naše ztrácení sebe sama v jeho víru ale není zdaleka jediné téma, které slyšíme v jeho speciálu. Bo Burnham dával svým uměním lidem to, co nedokázal dát sobě, a tím pádem i v samotném stand upu sledujeme, jak ho tvorba takového umění baví a ničí zároveň. Zejména v době, kdy je zavřený v osamělé místnosti. V průběhu hodiny a půl vnímáme jeho stále větší odcizení od světa, odcizení od verze, kterou byl před pandemií nebo snad ještě na začátku speciálu. Vidíme ho chřadnout, doslova ho i sledujeme stárnout. A nakonec vidíme také jeho postupné ztrácení naděje - v budoucnost lidstva, konec pandemie, lepší mentální zdraví, vyberte si. Humor se tak postupně vytrácí a show se mění v nihilisticky jizlivou mánii. Jinými slovy, nejde o komedii, ale o izolované peklo, ze kterého není cesty ven. Můžeme se v něm jen smát. 

Nejzábavnější kontroverze: Lil Nas X - Montero

V lednu započala jedna z nejzbytečnějších a zároveň nejvtipnějších kauz hudebního světa v minulém roce. Rapper Lil Nas X byl populární zejména díky staršímu hitu Old Town Road, což měl být dle mnoha jeho jediný úspěch. Lil Nas X ale oznámil chystané album a vydal k němu singl Montero (Call Me By Your Name). Song se zabýval internalizovanou homofobií, v klipu rapper ale použil plno křesťanských motivů a jako gay jde přece přímo do pekla - tak si tam rovnou sjede po striptérské tyči, zatančí satanovi na klíně, pak mu zlomí vaz a zaujme jeho místo. A protože má Lil Nas X nadání na zviditelnění svých singlů, během chvíle Twitter i americká zpravodajství rychle došli k závěrům o promování satanismu, kažení mládeže apod. Na ufňukané řeči o gay agendě reagoval na Twitteru mladičký umělec častými komentáři a spokojeně sledoval, jak populární pastoři, politici v kongresu nebo televizní moderátoři dělají písni zadarmo reklamu. Nepřekvapivě se tak stal ze singlu okamžitý hit. A přestože rapper byl od té doby konzervativci mediálně dehumanizován a také obdržel plno šílených výhružek, samozřejmě to nenechal být a brzo vydal ještě provokativnější klip. 

V písni Industry Baby je za "zločin bytí gayem" zavřený do vězení, kde si mimo další skvělé scény střihl i tanec s dalšími nahými vězni ve sprše. Nenávistný výbuch internetu už byl tou dobu opravdu jen směšný a nakonec pomohl k tomu, aby bylo Montero jedno z nejočekávanějších alb roku. A taky že se mu následně dostalo obrovského mainsteamového úspěchu. Nejde ale jen o skvělou provokaci, i když perfektní je dle mého už jen tím, že pobouří nebo rozhodí jen bigotní lidi a navíc tím nejvíc nevinným způsobem - přece jenom, mnohem "zkaženější" formy muziky vídáme od dob Mozarta. Zatím to nikdy vzestup satana nezpůsobilo. Jde ale i o to, že si album Montero všechnu tu pozornost opravdu zaslouží. Prakticky každý song má skvělý a chytlavý beat, Lil Nas X umí mimo rapu taky dobře zpívat a i jako koncept je deska skvělou výpovědí dospívajícího kluka, který se snaží vyrovnat se svým místem ve světě.  

Největší hudební ztráta: Sophie 

Po tragické smrti Sophie v 34 letech jsem o ní napsal článek v delší podobě na monstermusic, nicméně i po roce mám pořád chuť aspoň krátkou zmínkou připomenout, jak obrovský vliv měla tahle mladá britská producentka na hudbu. Rozjela v podstatě nový žánr, ovlivnila vývoj popové muziky, vydala a produkovala neuvěřitelně unikátní a osobité skladby. Její odkaz podle mě zůstane hlavně v písni It's Okay To Cry, se kterou před pár lety oficiálně vystoupila ze své anonymity, aby předala všem baladu o tom, abychom v sobě nedusili své pocity, své pravé já a v případě Sophie a dalších i své tělo. Nicméně nejlepší nářez vyprodukovala na ikonické skladbě Vroom Vroom od Charli XCX.  

Nejlepší songy

Nejlepší skladby bych letos zmínil ve větší míře alespoň čtyři, ve zkratce bych ale v prvním odstavci vypíchl ještě pár dalších. Nové album Billie Eilish bylo tzv. hit or miss, ale na vysoké úrovni si vážím songů Oxytocin a Male Fantasy, obou však ze zcela jiných důvodů. The Maine sice nevydali natolik zapamatovatelnou desku jako minule, singl Lips ale rozhodně stojí za pozornost, to stejné platí pro Poppy a její singl Flux. Zajímavá kombinace indie a hip hopu se sešla v songu Juno od čerstvé kapely na scéně Blackstarkids. Přehnaně přecitlivělý a v této době pro mě lyricky dost výstižný Pop Shuvit (Hall of Meat, DUH) vydali Hot Mulligan, punk rock si vzali na starost Boston Manor s Carbon Mono, pop punk Youth Fountain se Scavenger, britský post punk Yard Act s Payday a ve zvuku old school punku rostou The Muslims. S popově pozitivním Back With You přišel Sugr, dream popový This Enchanted potom vydali Hatchie a nezklamala ani Charli XCX se singlem Good Ones, když chtěla dokázat, že umí dát dohromady i rádiově popový track. Nakonec patří zmínky ještě dvěma umělkyním, které snad nikdy nevydaly špatný song, K.Flay (Good Girl) a Shygirl (BDE), a ukončil bych to punkovou skladbou Girl Clout od Fresh. Teď k těm čtyřem opravdu nejlepším. 

Lucy Dacus - Hot & Heavy

Díky tomuhle singlu jsem se těšil na celé album Lucy Dacus, které mě zatím oslovuje postupně a pomalu. Problém je v tom, že tvorba Lucy Dacus dá člověku hrozně moc, pokud jí věnuje trochu pozornost a chce trochu víc proniknout do hloubky. U desky se mi to (zatím) tolik nepodařilo, u písně Hot & Heavy ale o to intenzivněji. Kombinace textu o překonávání svých minulých já a "ztraceném" mládí s emotivními a zasněnými kytarovými tóny vytváří přesně tu atmosféru, která vystihuje téma songu. Srdcervoucí nostalgii.

Na každé hudební zklamání tento rok připadla překvapivá pecka v podobě singlu od punk rockových Pussy Riot. Tou nejlepší z nich byla nepochybně skladba Panic Attack. Nadya Tolokonnikova pro jednou nenapsala ani tolik protestní antifašistický song jako spíš trochu osobnější výpověď. Zpěvačka totiž vložila do slov traumata, která ji po dvou letech strávených v pracovním táboře nikdy neopustila. Že je to hudební nářez není ale třeba u téhle skupiny podotýkat. 

nothing,nowhere. - barely bleeding

Z nového alba nothing,nowhere jsem byl zklamaný a nakonec na něj zapomněl prakticky týden po vydání. Ne že by bylo snad špatné, ale singly vydané již v roce 2020 byly naprosto odzbrojující - brutální death, osmdesátkový Nightmare a návykový Blood, to byly tři z mých oblíbených tracků předminulého roku. Každý jiný, každý unikátní. Nic podobného album Trauma Factory nenabídne, naopak do sebe příliš snadno splývá... s jedinou výjimkou. Barely Bleeding přijde až jako závěr desky, ale je perfektním spojením rapperovy starší silně emotivní tvorby s post-hardcorovým klimaxem. Jediná chyba tohohle songu je, že to nevykompenzuje rozčarování ze zbytku desky.  

Our Lady Peace - Stop Making Stupid People Famous (ft. Pussy Riot)

Kapelu Our Lady Peace si pamatuje už trochu jiná generace. Na začátku tisíciletí zapadla do typického zvuku tehdejších rockových kapel, který dnes jen tak neuslyšíte - hlavně proto, že valná většina byla zapomenutelná. Zatímco jiné skupiny upadly v zapomnění, nebo se snaží jet neúspěšně na vlně nostalgie, Our Lady Peace si uvědomili, že buďto změní přístup, nebo skončí na propadlišti dějin. Frontman sám řekl, že už je unavený z neustále omílaných rockových elementů, a tak novinka Stop Making Stupid People Famous vznikla jako funkově pojaté rýpnutí do "amerického snu" a naší tendence sledovat společenské dění jako reality show. Tím pádem pak vidíme u moci pseudointelektuální celebrity. A i tady se objevila Nadya Tolokonnikova z Pussy Riot, která si už několik let dává hloupé lidi u moci ke snídani.