Origami Angel
Momentálně se nacházíme v trochu šílené situaci a pravděpodobně v ní ještě nějakou dobu zůstaneme, takže je ideální čas, abych mohl v těchto izolovaných chvílích dodat o něco víc muziky, než bylo v posledních měsících zvykem. Pro ty z vás, kteří mě čtou pravidelně, chystám proto i pár dalších článků do speciální rubriky, ať nemusíte pořád číst jen samé negativní zprávy. Ale doufám, že místo nich jste už všichni sáhli i po knihách, které jste roky odkládali.
Tento týden byla tedy ideální příležitost k představení mého oblíbeného objevu z loňska a navázat na svůj článek o emo žánru. Vždy se totiž alespoň jednou za rok ukáže nějaká čerstvá emo skupina s opravdovým potenciálem a rok 2019 si v tomhle ohledu získali Origami Angel.
Jde o dvojici z Washingtonu, D.C. tvořenou bubeníkem Patem Dohertym a kytaristou a zpěvákem Rylandem Heagym. Před téměř třemi lety se rozhodli pracovat na muzice pouze v tomto malém složení, protože lokální projekty jim prostě nevycházeli. Ryland měl ale v zásobě pár napsaných songů a rozhodl se zavolat jedinému schopnému člověku, se kterým měl možnost přerůst hudební hranice domácí scény. V průběhu let vydali několik EP, v loňském roce debutové album Somewhere City a toho už si minimálně DIY komunita začala všímat.
Některá EP měla nádech spíše akustického punkového emo stylu a indie rocku, s deskou se pustili do trochu energičtější tvorby, kterou není asi nutné konkrétněji zařazovat. Ono to ani moc nejde. Origimi Angel nejsou zdaleka nejoriginálnější projekt na světě. Kdo má tento styl rád, pravděpodobně v nich uslyší spoustu různých vlivů, zároveň je ale tahle dvojice dokáže poskládat natolik chytlavým způsobem, že zejména studiovka Somewhere City je jednou z nejúctyhodnějších emo počinů poslední doby. A to díky tomu, že Origami Angel na svůj žánr nahlíží s rezervou, humorem a neberou se tak vážně.
Jak jsem psal již v článku o nejlepších albech minulého roku, nebýt Tiny Moving Parts, tahle dvojka by si zasloužila nálepku emo desky roku. Z hlediska produkce nejde o žádný zázrak, přestože je to krok kupředu od jejich starších věcí. K celému albu to ale sedí. Je to syrová muzika, bez důrazu na dokonalý zvuk a jakékoliv efekty. Plno songů má různé hudební "zvraty," resp. zavedou vás někam jinam, než by se dalo v první půlce čekat. Díky tomu je celá deska mnohem pestřejší i při opětovném poslechu. Tato různorodost na pomezí pop punku, math rocku a indie rocku dala vyniknout jejich důrazu na rytmice a jemnějšímu punkovému zvuku, přístupnějšímu i mimo-žánrovým posluchačům. Tomu dost napomáhají vokály Rylanda, který by se svým hlasem mohl z fleku zpívat s akustickou kytarou love songy pro dámské publikum Eda Sheerana.
Origimi Angel ale rozhodně nejsou do svého žánru přídavkem nějakých posmutnělých nebo temných textů. Dokáží jít do hloubky a tvořit emotivní lyrické pasáže, ke všemu ale přistupují s humorem nebo alespoň s pozitivním nadhledem, o čemž svědčí například skladba Find Your Throne - první půlka tracku s úsměvným nádechem, druhá s upřímným povzbuzením. Celý koncept alba Somewhere City již podle názvu odkazuje na město, pod kterým si každý posluchač může představit prakticky cokoliv, přestože se ho Dylan snaží přiblížit. Nejsilnější téma desky vidím v hledání toho, kam člověk patří, a koncept tohoto "místa" v sobě skrývá něco pro každého z nás.
Ze svého žánru tedy tímhle odlehčenějším přístupem vyčnívají přesně tak akorát. Pro fanoušky pokémonů ještě doplněk - celé EP Gen 3 bylo věnováno jejich lásce pokémon hrám s tematickými názvy skladeb jako Sapphire. Za starších tracků jsem si zamiloval ROM Hack a z debutového alba rozhodně stojí za poslech alespoň Welcome to..., Doctor Whomst, zmiňovaná a svěže pozitivní Find Your Throne nebo 24 Hr Drive-Thru.