Nejlepší alba 2019

Konečně se mi podařilo dokončit finální desítku alb, což mi trvalo tak dlouho, až mě zradil i vlastní portál a nasdílel ji o den dříve v pracovní verzi (pro toho, kdo ji během těch pár hodin stihl odchytit, za čtení mých poznámek vás upřímně lituji). Loni bych hodnotil jako stoprocentní i několik desek za svou finální top 10 a přestože letos vyšlo kvalitní muziky opět habaděj, téměř u každé bych si nějaké rýpavé chyby našel. O to časově náročnější pro mě tento žebříček byl, protože jen u nejvyšších čtyř jsem věděl, že si na nich svým pošramoceným názorem nedokážu nic špatného najít. I tak si ale zaslouží zmínku pár dalších záležitostí, hlavně Fever 333 - Strength in Numb333rs, Life - A Picture of Good Health, The Menzingers - Hello Exile, Youth Fountain - Letters to Our Former Selves, The National - I Am Easy to Find a Origami Angel - Somewhere City. Zmínit bych měl i Nine od blink-182, hned po vydání jedno z mých nejposlouchanějších alb. Přes svou chytlavou náturu a zábavně otravný trolling, který jí předcházel, je to však spíš jen klasicky generický pop punk. To je taky důvod, proč jsou názory a kritiky na ni tak obrovsky rozdílné (figuruje v nejlepších albech roku a někde naopak v nejhorších). 

Opomenout bych neměl ani kvalitní post rockové nahrávky - Triumph and Disaster od We Lost The Sea, Chapter Two od U137 a Oscillation od Oh Hiroshima. Bezpochyby nejpopulárnější album mainstreamu, jaké musím zmínit, je Hollywood's Bleeding od Post Malonea. Z hardcoru se Holding Absence vytáhli svým debutem, v rapu si mě získala Rapsody - Eve a Sullii - You and Everything Blue a nepřekvapivě mě zaujalo popové (lehce přehlížené) Dedicated od Carly Rae Jepsen. Těchto patnáct alb by se ke mně vešlo, kdybych dělal žebříček pětadvaceti nejlepších nahrávek. S tímhle vším se zrodilo spoustu zklamání, ale naštěstí se s blížícím koncem dekády vyklubalo i pár překvapení. 

Objektivně by se těch desek samozřejmě ještě plno našlo, ale na objektivitu si hraju jen, když se mi to hodí, takže níže máte desítku alb, která mě subjektivně nejvíce oslovila. 

10. Waterparks - Fandom

Těmi překvapeními jsem myslel zejména Fandom od Waterparks. Tuhle kapelu jsem vždy bral jako spíše zábavnou formu pop rocku/pop punku, ale už předem vydané singly měly úplně jiný vibe od dob, kdy jsem o nich psal článek. Všechno však nasvědčovalo tomu, že chtějí Waterparks zapadnout do profláknutých popových tracků. Ač by se to díky plno efektům, autotunu a obecně elektroničtěji tvořené muzice na Fandom mohlo zprvu opravdu zdát, není to ten případ. Každý song má skvělé tempo a zároveň si jde tak trochu vlastní hudební cestou, takže se málokterá skladba omrzí. Melodie, které mě na první poslech skoro vytáčely, jsou najednou chytlavou hudební smyčkou v mozku i hodiny po poslechu, ať už jde o lehce funky track Dream Boy, lyricky perfektní baladu High Definition, návrat k akustice u Never Bloom Again nebo agresivnější písně jako Watch What Happens Next. Tohle album má svoje chybky, ale i přesto funguje, protože Waterparks nezáleží na tom, jestli vám to dává hudebně smysl. Dělají si věci po svém, baví je to a v jejich muzice se to odráží - proto je tahle deska zábavná od začátku až do konce. 

9. Tyler, The Creator - Igor

Jedno z nejpopulárnějších a kriticky nejhodnotnějších alb jsem neodolal zařadit do žebříčku i já, protože to byla dost možná jediná hip hopová deska, která mě po celý rok neomrzela. Ale hip hop je už v tomhle případě trochu zavádějící. Tyler, The Creator se s albem Igor vzdálil spíše k experimentálnímu popu a soulu. Svou tvorbu posunuje s každou studiovkou a nikdy úplně nevíte, co od něj čekat. Můžete si být ale jisti, že to bude inovativní, chytré a vše bude na konci desky dávat smysl. Včetně skvělé produkce, o kterou se postaral na všech patnácti tracích sám. Igor rozhodně není jen pro fanoušky hip hopu, naopak bych ji klidně doporučil všem, kteří se zatím Tylerovi vyhýbají. 

8. Tiny Moving Parts - breathe

Přestože jsem zde měl původně Origami Angel, jedno indie emo album mě přece jen oslovilo více. Tiny Moving Parts jsou zvláštní šálek čaje. Se svým zvukem téměř nehýbou, drží se toho, co jim vždy šlo, a jejich styl poznáte po poslechu pár skladeb z jakéhokoliv alba. Pořád to ale funguje, protože takhle se má dělat emo - s nadšením, emocemi - a Tiny Moving Parts ukazují, že tento žánr má obrovskou hloubku a není tím, za co jej široká veřejnost má. Trochu mi přijde, že část komunity odsoudila desku breathe po prvním poslechu, protože od Tiny Moving Parts se vždy čeká mnoho, a tak je zprvu těžší najít na ní výraznější hit. Po několikátém přehrání už ale život proudí z každého songu - Soft Spot má skvělý bridge i strukturu slok, The Midwest Sky naopak refrén a výborné riffy, Vertebrae a Medicine jsou klidnějšími doplňky punkové energie, jakou slyšíme například v Icicles (Morning Glow). Na můj vkus je breathe na emo žánr možná trochu přeprodukované a nedostalo se tolik na některé komplexnější prvky kapely, ale to jsou jen jedny z mála výtek, které bych k tomuto albu dokázal najít. 

7. Ceremony - In The Spirit World Now

V poslední době se objevuje spousta diskuzí na téma rozdílu mezi "zaprodáním se" a "hudební evolucí". Jedno je logicky posun k mainstreamu, druhé ke zkoumání čerstvých zákoutí interpretovy kreativity. Je zbytečné řešit, jak moc jsou tyto pojmy pofidérní, protože Ceremony s deskou In The Spirit World Now všem ukázali, jak má vypadat skutečný rozvoj kapely. Původně powerviolence a hardcore punková parta se pustila do post-punkového zvuku a z jedné z nejšílenějších skupin posledních dvaceti let se stala pocta muzice Joy Division, The Cure či Garyho Numana. Moderní pojetí tohoto žánru je v podání Ceremony neskutečně svěží a je vidět, jaké nadšení pro něj mají. Například skladba Presaging the End je nejlepší post-punk poslední doby a možná nejvíc tanečně laděná I Want More je jako z osmdesátkové new wave. Zároveň jde o jedno z nejchytlavější letošní alb. 

6. La Dispute - Panorama

Post-hardcore kapela La Dispute dokáže zachycovat emoce jako málokterý interpret a Panorama je jen dalším důkazem jejich nekonečné kreativity. 40-minutové vyjádření pocitů truchlení, které díky textům nevytváří v posluchači jen citové vnímání, ale i takové abstraktní obrazy, že se zdá, jako by k vám album promlouvalo i vizuálně. Kombinace umění všech členů vyvolává jedinečně depresivní a unikátní hudební atmosféru, a ta dovede člověka vtáhnout do sebe tak dokonale, jak jsem nezažil téměř u žádné desky. 

5. Charli XCX - Charli

Minulé album Sucker od popové Charli XCX je jedno z mých nejpřehrávanějších popových desek, a přesto se s novou nahrávkou zpěvačce povedlo sebe samu překonat. Je obdivuhodné, že v nejmainstreamovějším žánru zvládá Charli svým deskám dát pokaždé trochu jiný dech a posunout se dál od stávající scény. Zmiňoval jsem už u nejlepších songů skladbu Official, která tohle vystihuje - jednoduché a ohrané téma vztahu, ovšem v hudebním obalu, jaký neznáme. V tom je síla Charli XCX - umí ze žánru i témat vytáhnout jejich skutečný potenciál a nadělat z nich hity. K tomu má úžasnou produkci a všechno zní prostě perfektně. Tohle album je natolik ambiciozní, že se při pražském koncertě neobjevily téměř žádné staré hitovky, naopak čerstvá nahrávka zazněla celá. Fráze o tom, že je Charli XCX budoucností popu, už použil při hodnocení téhle studiovky kde kdo, ale právem. Vlastně jediný důvod, proč bych tomuhle albu nedal 100% je příšerný a lyricky mimo featuring Lizzo na Blame It On Your Love. Jinak ale garantuju, že tento druh popu momentálně asi od nikoho jiného neuslyšíte. 

4. Acres - Lonely World

Melodická hardcore skupina z Británie Acres se na letošním albu zaměřila na vyprávění skličujících příběhů (výjimkou je jen song You Are Not), přičemž skoro s každým songem se pouští do jiného tématu. Provází nás tady osamělost (Lonely World), deprese (Medicine) či truchlení (Lullaby). O Skin Over Mine a jak dobře popisuje úzkostné pocity ve vztahu, jsem psal již v žebříčku nejlepších skladeb, stejně jako o Medicine o rok dříve. I hudebně je totiž tato deska skvěle vyhraněná. Nevytváří nic tak úplně nového, ale svou melodičností (díky níž funguje dokonale například jemná píseň s post-rockovými motivy Lullaby) a spojením screamu a čistých vokálů Bena bych rozhodně tvrdil, že z tohoto žánru vyčnívá. Emotivními texty Acres pokračují v odkazu rozpadlé kapely Casey, a to už je samo o sobě dobrou vizitkou. 

3. Pup - Morbid Stuff

Nejambicioznější, nejnašlapanější a melodicky nejdravější punk rockové album letoška. Ihned po vydaní na začátku roku jsem měl pocit, že tohle nemůže už nic překonat. Není divu, že když si dala čtveřice letos v Praze jeden z nejšílenějších koncertů, jaké jsem zažil, deska Morbid Stuff se v publiku řvala od plic. Je to díky tomu, že takhle chytlavé album, s tak energickými kytarovými party, pulzujícími bicími a procítěnými vokály, nemohlo punkovou komunitu minout. Přidejte k tomu inteligentní, kousavě zdrcující a sarkastické texty a máte jednu z nejlepších nahrávek poslední doby. Na tuhle studiovku mi nestačí superlativy, takže vás raději odkážu na můj rozhovor se Stevem, protože o své kapele umí mluvit o něco lépe než já.

2. Tripsitter - The Other Side Of Sadness

Ještě jeden hardcore na vrchol žebříčku. Když jsem o Tripsitter psal letos článek, nenapadlo by mě, že chvíli na to vydají jedno z nejvíce znepokojivých alb tohoto roku. Opatřili jej navíc nepříjemně znějícím názvem a děsivým artworkem. Kapela se snažila zachytit pocity izolace natolik autenticky, že nahrávání The Other Side Of Sadness probíhalo v malé odlehlé chatě v rakouských horách. Tahle deska je místy zvuková náhražka hororu (bez jump scarů) - tíživá atmosféra prostupuje každým tónem i slovem a posluchač celou dobu cítí psychické vypětí. Skladba Of Flowers toho dosahuje například minimalistickou strukturou, druhá půlka Bury Me zase zvukem, který leckomu připomene ten známý bezútěšný tón od Hanse Zimmera pro Jokera v Temném Rytíři, atd. Přesto si album udrželo ve zdravé míře i melodičnost viz The Dreamer. Stejně jako výše Tyler, The Creator, La Dispute, Charli XCX, i u Tripsitter je tedy třeba ocenit jejich inovativní přístup a unikátní tvorbu - a je obdivuhodné, že se jim to daří již na debutové desce. Tahle rakouská čtveřice má obrovský potenciál a na The Other Side Of Sadness jej využila dokonale. 

1. Amanda Palmer - There Will Be No Intermission

Jsem zastánce toho, že album by mělo fungovat samo o sobě, bez větší znalosti kontextu, které by mohlo spíše jen prohloubit kvalitu dané desky. There Will Be No Intermission tohle plní, přesto si dovolím tvrdit, že kdo zná příběhy za těmito písněmi (případně kdo byl v Praze poslouchat vyprávění zpěvačky), má na tuhle studiovku úplně jiný pohled. Po hudební stránce totiž Amandě Palmer stačí ukulele a piano, ale jejím textařským schopnostem nestačí ani klasická délka songů. Některé písně jsou dokonce spíše zhudebněným povídáním, jako například desetiminutová skladba o strastech mateřství A Mother's Confession nebo srdceryvná Bigger On The Inside, jejíž příběh by se mi sem ani nevešel. To ale vlastně žádný z nich, protože za všemi songy je toho opravdu mnoho. 

Amanda Palmer se s tématy mateřství, potratu, násilí, truchlení, obyčejného života a zejména soucitu (vůči všem) pustila do své nejupřímnější desky. Její osobitost je v textech neopomenutelná, takže se posluchači dostane sarkasmu a humoru, přestože v menším množství než obvykle. Mnohem více jde zde Amanda do hloubky vlastní duše i vlastních osudů, a pokud dostanete tato slova do kontextu jejího skutečného života mimo koncertní pódia, tak jsou tyhle příběhy neskutečně silné. Tím se ovšem zpěvačka nechtěla vypsat ze svých problémů, naopak se se spoustou záležitostí svěřovat nechtěla. Její témata jsou ale v dnešním světě stále důležitá a mnoho lidí je potřebuje slyšet. Její osobní zpověď je tak i reakcí na okolní společnost. 

There Will Be No Intermission je psychicky vyčerpávající a bolestivé, přičemž pojítkem všech skladeb je soucit s lidmi a naprosté odhalení člověka po všech stránkách, jak vyjadřuje i cover alba, na němž je Amanda nahá. Přestože jsem tedy na začátku zmínil, že deska by měla stát sama za sebe, než ji začneme pitvat, There Will Be No Intermission je výjimka, protože není hudebním albem tolik, jako je manifestem Amandy Palmer.