Mannequin Pussy
Mannequin Pussy jsou jedno z překvapení minulého roku, přestože se punkové scéně podbízí už o nějaký pátek déle. Vždy tak nějak zůstávali schovaní pod pokličkou, ale loni podepsali smlouvu s Epitaph Records a pár týdnů na to vydali do světa nové album, které už hudebnímu světu tolik neuniklo, přičemž ho spousta kritických hodnocení označila za jednu z nejlepších punk rockových desek roku.
Mannequin Pussy je čtveřice, která na první pohled vůbec nepůsobí jako představitelé svého žánru. Přesto jsou z hudby této kapely cítit pravé punkové kořeny. První deska z roku 2014 s názvem Gypsy Pervert obsahovala hlavně úderné a krátké tracky, na což skupina navázala o dva roky později s albem Romantic v ještě divočejším duchu. Loni vydala jednu z nejambicioznějších punk rockových desek roku pod názvem Patience.
Vždy si stěžuji na interprety s obyčejnými názvy - u Mannequin Pussy se musí ocenit, že i přes problémy, které může vulgární slovo v titulu vyvolávat například na internetu, jsou díky jménu zapamatovatelní už před poslechem. Zároveň to ale dobře prezentuje image jejich hudební tvorby, protože je od začátku jasné, že se tahle kapela nebojí konfrontace s čímkoliv - v textech, hudbě, společnosti, kontroverznosti na koncertech i obecně v tom, jakým způsobem svá témata lyricky prezentují (např. "You're my kind of scum, come over I want you to cum"). To souvisí i s názvy skladeb první desky jako Clit Eastwood, Pissdrinker nebo Meat Slave.
Loni vyšel titulní singl k nové desce pod názvem Drunk II, a přestože se okamžitě stal předním hitem kapely, byl na poměry Mannequin Pussy až epicky dlouhý. Většina jejich songů nepřesahuje totiž ani dvě minuty. Často se ani nezabývali refrény nebo melodičností, která se naopak projevuje až na posledním albu, protože původně všechnu punkovou energii směřovali do údernosti a drsnosti krátkých skladeb.
Zatímco právě třetí deska Patience se dokáže zalíbit hned, pokud máte punk rock v oblibě, druhý počin Romantic je možná o něco záživnější na opětovný poslech. Některé songy jsou zde ovlivněné až hardcore punkem dřívější generace, jiné si umí vyhrát s kytarovými melodiemi v pozadí mnohem výraznějších a skvělých bicích jen natolik, aby nepřebily tu punkovou "špinavost". Marisa Dabice navíc screamuje ze všech alb právě na tom druhém nejvíc a je to ten typ emotivního křiku, který se zesiluje s mírou šílenství hudby opředené o její hlas. Možná na to nevypadá, ale punkové vokály, scream, schopnosti na kytaru a energie má jako málokterý čelní představitel.
Se screamem zvládá sice Marisa pracovat kolikrát líp než plno hardcore vokalistů, ale taky umí ubrat a zpívat s jemnou melodičností, což se pak projevuje zejména na poslední desce Patience. I tam se ale najdou rychlé a tvrdé songy jako F.U.C.A.W. Jinak je ale mnohem klidnější, dává vyniknout čistým vokálům a i textově je umírněnější, protože je takovou vnitřní porozchodovou cestou zpěvačky. Ta však i přesto řekne spoustu věcí raději nepříjemně a natvrdo než přehršlemi metafor ("I forgot we were broken up, I still love you, you stupid fuck."). To vše jako otevřené zachycení nedostatku sebevědomí a úzkostí, které v jejím případě mají původ v docela odlišném dospívání od většiny lidí, protože si v pubertě prošla rakovinou. Pohled na vnitřní prožívání mnoha věcí je tak v textech Mannequin Pussy vcelku ojedinělý.
Kombinace toho všeho na nejnovější desce zabrala a kapela si vyjela na tour i do Evropy. Jen škoda, že na tento druh punku není české publikum moc zvyklé, nebo se k němu často ani nedostane, takže se v Praze mnoho fanoušků neukázalo - proto mi rozhodně stojí za článek, aby se to už příště neopakovalo. A zároveň tak můžu v rámci právě probíhajících prezidentských primárek ve Spojených státech trochu podpořit ty, kteří podporují Bernieho Sanderse, protože Mannequin Pussy pro něj dělali například benefiční koncerty.
Punk rockoví posluchači by minimálně poslední desku Patience neměli přehlédnout. Ta mimo jiné končí skladbou In Love Again, kterou jsem zařadil do nejlepších skladeb loňského roku, pokud si o ní chcete přečíst o krapet více, protože tématicky perfektně a pozitivně ukončuje album o zlomeném srdci. V nejlepších loňských albech jsem zase napsal pár vět o poslední desce kapely Pup a pokud právě tuhle grupu máte v oblibě, tak by se vám Mannequin Pussy mohli zalíbit třeba songy jako Cream, Denial nebo Who You Are. Ze starších bych pak doporučil hlavně ještě Kiss, Everything nebo Someone Like You.