nothing, nowhere

Právě na Nový rok jsem chtěl něco trochu zajímavějšího, takže jsem zase na chvíli zabloudil do jiného stylu. Stejně jako v případě electra z předminulého týdne se vám pokusím nabídnout něco, co by se mohlo líbit i těm z vás, kteří nemají k tomuto stylu úplně blízko. Tentokrát ale k rapu.

Nothing,nowhere svým názvem trochu zavádí, protože nejde o kapelu, ale o sólový projekt Joea Mulherina. Mulherin je skladatel, zpěvák, kytarista, rapper a producent. Je asi pochopitelné, proč si zvládá hudbu dělat sám. Letos na podzim vydal debutové album s názvem Reaper. Po něm se sice například v Rock Sound psalo o novém umělci, nothing,nowhere má ovšem díky pochmurným beatům, melancholickým tónům své kytary a depresivním textům na předešlých EP, fanoušky už nějakou dobu jak mezi rapovými nadšenci, tak i mezi punkovými posluchači apod. 

O tom, že tohle není typický rapový projekt svědčí i to, s jakými kapelami se nothing,nowhere asociuje. Na svém albu má na featu dříve velmi populární rockovou skupinu Dashboard Confessional, předkapelu nyní dělá na tour Good Charlotte a Pete Wentz z Fall Out Boy ho propaguje přes svůj label. Mulherin je navíc ovlivněný post-hardcorem a emo kapelami jako Taking Back Sunday, Thursday a v jeho dětství populárním nu-metalem (Linkin Park).  

Ve své hudbě tak míchá nothing,nowhere emotivní zpěv s rapem, stejně jako vyloženě rapové beaty se svou melancholickou kytarou. Samotné album vydané před měsícem je už více rapové, stále ale drží stejnou osobitost. Lyricky je album pořád stejně blízko dřívější tvorbě nothing, nowhere, ale ta má k tomu ještě většinou o dost klidnější kytarový podkres.

Vzhledem k tomu, co Mulherina hudebně ovlivnilo, a jak je sám sužován úzkostmi, není divu, že jsou jeho songy emocionální už od prvních tónů. Podle jeho vlastních slov píše proto, aby se na chvíli cítil líp, takže vznikají jedny z nejdepresivnějších textů. Singl i'm sorry, i'm trying (pod článkem), je už podle názvu dostatečně deprimující. Stejně tak jako celé nové album, ale poslední song nevermore považuju za zdaleka nejlepší. Všechny songy se zabývají depresemi, ztrácení přátel, osamocení, méněcenností, sebepohrdáním... takže se emo kultuře samozřejmě zamlouvají. Sám se tento umělec skoro vůbec neukazuje, proto tady mám jen fotky, kde si zakrývá tvář.