Foxing

Článek o Foxing je takovým volným navázáním na to, co píšu v právě vydaném speciálním článku o emo hudbě ze včerejška. Jsou totiž ideální ukázka kapely, že emo může být různorodější, než si spousta z nás dovede představit. Foxing se dají jen stěží k něčemu přirovnat. 

Kapela vznikla v roce 2011, kdy se nebrala vážně ani ona sama, ale o dva roky později vydala debutové album The Albatross, které si brzo našlo slušné množství fanoušků. Za další dva roky vyšlo ještě uznávanější Dealer a za pár dní nás čeká třetí deska. Jinak chci zmínit taky to, že jsou to docela srdcaři. Třeba jednou jejich auto nabral ve slušné rychlosti náklaďák, a přesto hráli na druhý den koncert. Zpěváku Conoru Murphymu zlomil před dvěma lety "fanoušek" na stagei nos, ale i tak o den později nahrála kapela domluvený 40-minutový set, kde Murphy hrál i na trumpetu (což je se zlomeným nosem dost nepochopitelné). Přihodilo se jim pár dalších věcí, ale nějak to vypadá, že je jim to vlastně jedno.

Foxing udělali v určitém post-rockovém indie stylu velmi unikátní debutové album. K propracovaným a většinou velmi klidným, tiše znějícím instrumentálům se připojily Murphyho vokály, které jsou samy o sobě taky dost výjimečné, a pak nebylo divu, že se album dočkalo tak pozitivních ohlasů. Například ze songu Rory pod článkem mě z toho zpěvu mrazilo hned při prvním poslechu, i když od začátku vnímáte, že sám text není nijak složitý nebo lyrický. 

V debutové desce jsou ještě tak trochu žánrově neuspořádaní, jako by se snažili využít plno inspirace ze starších emo prvků a zároveň post-rockových kapel a zkoušeli, co jim sedí víc. Druhé album, Dealer, funguje naopak mnohem víc jako celek, i proto je o něco těžší na poslech. Ale postupně se tak dostávali k tomu, že od své původní žánrovosti přešli k určitému art-rocku, který má v jejich podání opravdu originální zvuk. 

Témata textů jsou přesně takové, jaké byste asi od někoho takhle melancholicky znějícího čekali. Posttraumatická porucha, deprese, pocity viny apod. Texty jsou skutečně občas docela jednoduché, ale o to víc působí autenticky a mrazivě. A společně s muzikou tvoří tiše zničující a frustrující skladby, které vám příliš snadno nahlodají psychickou pohodu.

Tohle se trochu změnilo s posledními singly, které připravují posluchače na nadcházející studiovku a je téméř jasné, že bude mnohem víc indie-rocková než cokoliv dřívějšího. Někteří fanoušci si sice mírně stěžují, že se zvukově kapela pouští zase trochu jinam, ale pro mě to byl hlavní důvod, proč o Foxing píšu právě teď (protože je nemůžu přestat poslouchat). Ta melancholie na předešlých albech je skvělá, jenže se jí taky dá rychle přesytit. Ale to, co teď vydali za singly, zejména ten druhý, který najednou představuje Foxing jako synth-rockovou skupinu, je ideální oživení, které se hrozně hodí při přeposlouchání starších věcí. 

Navíc, a to sice vůbec nechápu proč, vzniklo několik verzí tohoto druhého singlu ve francouzštině, japonštině, španělštině a ještě asi dvou jazycích. Takové verze asi málokdo ocení, ale za ten zpěv v několika různých jazycích si to uznání zaslouží. Mám na mysli Nearer My God, ten dřívější čerstvý song je Slapstick. Jinak je jedenáctiminutový klip Night Channels ukázkou toho, že si s videoklipy umí taky pořádně vyhrát, což uvidíte i v Rory pod článkem. Na to, že obvykle klipy vůbec neřeším, tak Foxing jsou skvělou výjimkou.