We Were Promised Jetpacks

We Were Promised Jetpacks přijeli letos po mnoha letech kariéry úplně poprvé do Česka a připomněli mi, proč se mi kdysi dávno tak moc zalíbili. Když jsem rozepsal článek o deskách, které vyšly minulý rok, nějak jsem si nechtěl vyhradit na tohle jen odstavec, a tak se vracím do klasické rubriky. Zase se tím pádem hudebně přesunu do mého oblíbeného Skotska a aspoň do konce roku nechám po We Were Promised Jetpacks žánr indie-rocku spát. 

We Were Promised Jetpacks byla čtyřčlenná kapela do letošního července, nyní už jen tříčlenná.  Pochází z Edinburghu a před deseti lety vydala svůj debut s názvem These Four Walls. Ten byl natolik kvalitní, že na něj skupina nikdy žádnou další deskou nedosáhla, což je taky jeden z důvodů, proč dnes nejsou We Were Promised Jetpacks o dost populárnější. Tou dobou už sice pár let společně existovali a album vyšlo pod FatCat Records, což jim samozřejmě udělalo jméno i fanoušky, ale za ty roky se na ně začalo zase rychle zapomínat. 

Vydali ale ještě alba In the Pit of the Stomach a Unravelling. Poté přišla čtyřletá pauza a loni se konečně všem připomněli deskou The More I Sleep the Less I Dream. Překvapivě to byla po takové době velice vyspělá studiovka, kde už tak nějak upustili od kytarové syrovosti a zaměřili se na atmosferický a až dance-popově melodický zvuk. Celé je to takové "snové", jak to někteří nazvali, hlavě oproti první kytarové desce.  

We Were Promised Jetpacks byli každopádně nejen s prvním albem miláčky kritiků. Ti jejich hudbě dávali nálepky magického indie-rockového zážitku a já s tím souhlasím u jejich debutu. Další studiovky jsou sice hudebně velice dobře zpracované, jenže se mimo pár skladeb vcelku rychle obehrají. Alespoň takovému posluchači jako já, který se nesoustředí primárně na indie-rock. 

Taky nesouhlasím s kritiky v tom, že jsou ke snadnému poslechu širokého publika. I první album, které je podle mě jedním z vrcholů indie-rocku posledních deseti let, vyžaduje od posluchače hrozně moc času. Jediný přístupný song je bezpochyby Quiet Little Voices, a proto se stal nejpopulárnějším a vlastně jediným mainstream hitem kapely. Celá deska se ale i přes hravé riffy a obecně skvělé kytarové party dost pomalu nese, což je s tak skvělou strukturou songů dobře, jen to vyžaduje se do té muziky skutečně zaposlouchat. A vzhledem k tomu, že se zde nachází i osmiminutový song, je pro lidi občas nemožné, aby nic nepřeskakovali - a pak plno songů zvukově splývá dohromady. Kdo si ale album poslechne od začátku do konce aspoň dvakrát, tak by měl možná problém jej k něčemu přirovnat, protože má opravdu svojí nezaměnitelnou osobitost. Další řadovky sice taky, ale tahle rozhodně nejvýraznější. 

A naopak k poslední desce - jsme nyní sice v době, kdy se na interprety tlačí ze strany labelů a fanoušků, ale We Were Promised Jetpacks se přesto odmlčeli na čtyři roky. To se možná nezdá jako až tak dlouhá doba, ale v muzice to dost často znamená nedostatek kreativity, nechuť pokračovat, neshody v kapele, prostě nic extra pozitivního pro budoucí tvorbu. Jenže We Were Promised Jetpacks vydali velice propracovanou desku, protože se těch pár let soustředili na to, co chtějí dělat. Přestalo je bavit ohrávat pořád to samé, vyzkoušeli nové věci, změnili nahrávací společnost, nešli do studia, dokud neměli vše připraveno, a jednoduše udělali vše proto, aby zase hráli, co je baví. To bylo v Praze vidět. We Were Promised Jetpacks mají prostě obrovské zapálení do muziky, takže když přijeli do Česka, hráli všechny skladby z jejich debutu na oslavu deseti let. To by normální kapele bohatě stačilo na celý koncert. Skotská partička pak ale oznámila, že na téhle tour ještě teda přidávají dalších šest tracků, které je nejvíc baví hrát naživo. 

S každým dalším článkem stále více opovrhuju žánrovými škatulkami, přestože se i stylově snažím vždy vše přiblížit. U We Were Promised Jetpacks je ale vůbec těžké ty škatulky vybrat. Obecně jde o indie-rock s vlivy garage rocku a post-punku. Jak jsem už zmínil, platí to spíš pro dřívější tvorbu a poslední album ve mně místy trochu evokuje spíše Foals, protože mezi tím zmiňovaným sněním, je to občas až melancholicky taneční. Obrovským plusem je ještě to, že zpěvák Adam Thompson zní naživo úplně jako z desky. Něco takového zažijete u málokoho - ještě když některé části zvládal i bez mikrofonu.

Asi by mi sami řekli, že bych nikdy neměl u takového článku zapomenout zmínit ještě skupinu Frightened Rabbit. Nějaký čas už taky má oblíbená kapela s úžasným člověkem (Scott Hutchison) v čele, který bohužel loni v květnu spáchal sebevraždu. We Were Promised Jetpacks zmínili, že nebýt Frightened Rabbit, možná by je dnes skoro nikdo neznal, protože právě Scott s kapelou si je vytáhli po první desce na společnou tour a postrčili je k nahrávací společnosti FatCat (proto jsem ji jmenovitě zmiňoval). A na závěr - nikdy by mě nenapadlo, že osmiminutová a post-rocková skladba téměř bez textu (Keeping Warm) bude tou, která na koncertě uteče nejrychleji a nejvíc mě emočně rozháže. Proto se taky letos stala mojí oblíbenou, ale určitě dejte šanci i Moving Clocks Run Slow nebo It's Thunder and It's Lightening a z novějších Sore Tumb či Repeating Patterns.