Violet Days

Kdysi jsem zde psal o kapele The Midnight, která se už nějaký pátek žene k stále větší popularitě a tak trochu sebou vzala i skupinu Violet Days. Dvojice The Midnight si je totiž přibrala na světovou tour a kapela se konečně začala více probojovávat mezi zahraniční posluchače. Švédské popové formaci chybí jen jeden hit, který se dostane do rádií, aby si všichni všimli, o jak skvělý projekt jde. 

Vynecháme-li členy vystupující při živácích, Violet Days tvoří prakticky jen dva hudebníci. Jedním z nich je producent Kristoffer Eriksson a druhým je skladatelka a zpěvačka Lina Hansson. Stockholmská dvojice je možná trošku populárnější z produkčního hlediska, protože se podíleli na tvorbě třeba Shauna Franka, Phoebe Ryana a dokonce jedné skladby The Chainsmokers (Paris). Právě v produkci tracků je jejich největší síla, následovaná fantastickými vokály Liny.  

Za několik let existence se stále nedostali k nahrání plnohodnotného alba, takže zatím mají na kontě jen singly a EP. Určité úspěchy a větší povšimnutí scény zaznamenaly hlavně tři skladby - osobitý cover Let It Happen od Tame Impala, singl INK z loňského roku a starší song Your Girl, díky němuž docela vystřelili ve streamování na Spotify. Přestože si tedy zatím nevytvořili větší fanbase za hranicemi Skandinávie, spousta electro/popových fanoušků o nějaký ten jejich song už někdy zavadila, a proto mi přijde škoda, že se jim zatím nevěnuje mnoho pozornosti. Věřím tomu, že stačí jeden dobře promovaný hit a Violet Days se snadno dostanou do světových žebříčků. A upřímně se divím, že se to ještě nestalo, protože kdykoliv o nich někdo z hudebních kritiků něco napíše, tak je kapela nazývána popovou senzací. S tím se dá jen souhlasit. 

Většina starších písní Violet Days vycházela z inspirace populárních interpretek jako Halsey, Tove Lo, Zara Larsson, poslední singly z letoška mají zase znatelný vliv z tvorby LP. Ke každé skladbě ale přistupují zvukově vždy trochu jinak a málokdy najdete u dvou samostatných songů stejný vibe. Možná proto se ještě nedostali k desce, která by fungovala uceleně a ne hudebně rozházená na plno stran. U krátkých EP jim to ale prozatím vychází - tedy kdy každá píseň funguje vlastně jako singl. 

Lyrická témata Violet Days se skládají z pocitů osamělosti, vyrovnávání se s toxickým vztahem a vlastně čehokoliv, co se Lině zrovna honí hlavou a má pocit, že se s tím můžou posluchači ztotožnit. Jejich hudba často dokáže perfektně doplnit a zvukově vyjádřit daná témata - například INK jemným piánem a kytarou podtrhává pocity překonávání rozchodu po ne zrovna ideálním vztahu. This Year's Summer vyvolává zase retro popem a nostalgickými tóny časem ovlivněné vzpomínky - přesněji, jak si člověk může zpětně romantizovat vztah, na který přitom stále bolí vzpomínat. So Dope se tlumeným beatem pohybuje mezi zamilovaností a zoufalstvím, což je zase perfektní metafora k tomu, jakým způsobem Lina sděluje sžíravé pocity obdivu k muži, který už ji nemiluje. To pasuje především k celé druhé sloce o erotických snech, ukradeném tričku a projížděním okolo jeho domu - tedy pomezí mezi milostnými pocity, posedlostí a možná dokonce stalkováním. 

Oba dva singly z letošního léta - Still Dreaming a This Year's Summer patří k nejlepšímu, co Violet Days kdy vydali, a tak stále doufám v brzké plnohodnotné album. V těsném závěsu kvality jsou pro mě hlavně skladby So Dope a All I Know. A po poslechu naživo nemůžu opomenout ještě song Just a Little, který při koncertě nejvíce vynikl, a kvůli skvělému beatu ještě Leave But Don't Go.