United Nations

Konečně se vracím k pravidelnosti této rubriky a navážu tam, kde jsem skončil. Tedy u politické a protestní muziky. Zároveň se chci částečně věnovat hudebnímu stylu, který mým portálem ještě ani neproletěl, a to podžánr harcore punku - grindcore. Hardcore punk totiž je či by měla být vlastně nejvíce politicky laděná hudba vůbec. Pokud člověk leze na stage bez nějaké myšlenky či sebevyjádření a chce jen řvát do mikrofonu, tak dle mých standardů nemůže zapadat pod hardcorovou škatulku. U hardcore punku to platí dvojnásob, stačí se podívat na osmdesátky a devadesátky. Naštěstí stále existují skupiny, které tomuto žánru dělají dobré jméno. Jednou z nich jsou právě United Nations.

U nás hardcore punk není jako součást tvrdší scény moc zažitý a je jen málo těch, kteří se v něm angažují. Je to právě tím, že je neoddělitelně propojen s politikou a v Česku je tento "sociální boj" za kdejaká práva považován většinovou společností tak nějak za zbytečný/nudný/přehnaný apod. Hardcore punk je totiž samozřejmě spojen s aktivismem proti fašismu/rasismu/sexismu (a většinou i proti živočišnému průmyslu). Naneštěstí má česká společnost z velké části pocit, že se jí právě tyto problémy netýkají, a tak je u nás tento žánr spíše opomenut - i kvůli levicové nátuře, protože si teprve v poslední době mnoho posluchačů povšimlo, že punk byl vždy na této straně. 

Už ale k samotným United Nations. Důvod, proč o nich píšu, je ten, že v čele stojí jeden z nenadanějších umělců naší doby Geoff Rickly. Ten vede už dvacet let emo post-hardcore kapelu Thursday a psal jsem o něm i v souvislosti s dalším projektem - No Devotion. Nyní se již zase soustředí více na Thursday a United Nations přenechává jiným. Pokud se chcete ptát komu, tak to už je trochu těžší zodpovědět. Kromě Ricklyho totiž nikdy nebylo zcela zřejmé, kdo projekt tvoří. Ostatní hudebníci byli v dobách vzniku kapely podepsaní pod jiným labelem a z legálních důvodů nemohli moc veřejně ukazovat, že hrají i jinde (přestože na koncertech je samozřejmě posluchači poznali). Celá skupina tak byla ironicky zobrazována pod maskami nejnenáviděnějšího politika v západní punkové sféře - Ronalda Reagana. Je tím pádem těžké hodnotit, kdo v danou chvíli zrovna kapelu tvoří. To je ovšem v takto kontroverzní partě dobře.

Pokud se ptáte, jaké kontroverze mám na mysli, tak kromě toho, že schválně o své skupině vypouštěli různé dezinformace, už jen jméno "Spojené národy" způsobilo to, že skutečná Organizace spojených národů začala kapelu monitorovat a nechala zrušit jejich facebookovou stránku. United Nations si do nich samozřejmě rýpnuli, že je holt otázkou, kdo toto jméno použil první. To adresují v songu Revolutions At Varying Speeds, kde zmiňují, že jediný rozdíl mezi nimi a Organizací spojených národů je ten, že jejich kapela má alespoň smysl pro humor. Jinak neřeší například copyright a další právní záležitosti, které jim vysloužily pár problémů. S neznámými chlapy pod maskami se ale ne vždy snadno vyjednává. 

Ač povětšinou anonymní, jde o schopné šílence, kteří umí být svým stylem sarkastičtí a humorně rýpaví. Natolik, aby neubrali ani špetku z finální satirické myšlenky svých textů. Ta je především anti-kapitalistická, anti-imperialistická a kritizují pak leccos od rasismu až po politiku dvou stejně prolhaných a manipulativních stran přetahujících se o moc (demokratická a republikánská). Vulgárně šijí i do komerčních médiích, které si dle nich upravují události tak, aby jim seděly do vlastního přesvědčení, čímž mohou dále rozdělovat lidi na dvě strany a vždy pak obviňovat "ty druhé."  

United Nations byla totiž předně založena jako provokace a punková satira. Toho se stále drží. Ricklyho hlavní projekt Thursday nebyl pro jeho extrémní nápady tím pravým, United Nations naopak tuto extrémnost rozvíjí ve velkém. Rickly sám tvrdí, že United Nations kritizují i to, čeho jsou nebo byli samotní členové skupiny součástí - například žánr punku, hudební kariérismus nebo jako silně anti-rasistická kapela i téma privilegia bílé rasy. Pokud jde o samotnou muziku, tak hardcore punk je trochu obecnější škatulka, ale United Nations kombinují screamo, power-violence a grindcorové prvky, na které je potřeba mít správnou náladu. Pak teprve budete cítit tu frustraci a vztek, co United Nations chrlí do své tvorby. 

Jejich poslední singl Stairway To Mar-a-Logo vyšel jako protest ke dni inagurace Donalda Trumpa a na něm už se objevil nový anonymní zpěvák (což je pravděpodobně Daryl Palumbo z Glassjaw). Kromě toho vydali dvě plnohodnotná alba, z těch bych doporučil především skladbu The Shape of Punk That Never Came, což je odkaz na kapelu Refused. V ní United Nation kritizují současnou podobu punku a že jestli nějaká nová lepší forma tohoto žánru měla (dle Refused) nastat, tak se to nestalo. Ve své hudbě takhle odkazují na mnoho jiných umělců od post-rockových Godspeed You! Black Emperor až po Sex Pistols. A nakonec ještě neopomenu zmínit songy No Sympathy For A Sinking Ship a Music for Changing Parties.