The Jezabels

05.02.2018

Po minulém článku zase něco naopak úplně odpočinkového. Po asi dvou letech jsem si připomněl, že kromě Chvrches a Naked and Famous jsem z podobně zaměřených kapel dlouho neslyšel právě Jezabels. Jejich styl možná tolik nezaujme na první poslech, ale jak si na něj člověk trochu zvykne, je pak naopak těžké je nemít pod kůží. Jo a uvědomil jsem si, že se vůbec nezaměřuju na ženské zpěvačky, tak jsem to musel nějak napravit. 

The Jezabels představili své debutové EP, The Man Is Dead, v roce 2009, dva roky po založení kapely. Následující EP, She's So Hard, obsahovalo například hit Easy To Love, který dostal Jezabels do radií v Sydney, jejich rodného města. V roce 2010 uzavřeli EP trilogii s Dark Storm a o rok později konečně přišlo album, Prisoner. Po nich následovaly The Brink (2014) a Synthia (2016). 

Možná by se dalo říct, že všechny tři alba se pyšní kvalitou, protože jim předcházeli tři EP. Určité songy z každého EP jsou ale dodnes oblíbenější, než většina novějších věcí. Všechny tři desky totiž působí skvěle jako celek, spousta věcí tam zaujme, ale jmenovat nějakou která vyčnívá je trochu složitější. Naopak všechny EP obsahují songy, které jsou dodnes nejočekávanějšími na koncertech. Nic to však nemění na tom, že i alba jsou kvalitně zkomponované a právě jejich soudržnost je dělá výjimečnými, nezávisle na dalších počinech kapely. Žánrově se sice překrývají všechny na pomezí alternativního rocku a synth-popu, ale zatímco první album zní více rockověji a naopak druhé zase popově, třetí už se plní více experimentálními prvky. Například Pleasure Drive je dost daleko od typické tvorby Jezabels, přesto jde o jednu z nejlepších záležitostí, se kterou za těch deset let přišli. 

The Jezabel ale nikdy neztratili svůj klasický zvuk. Je vidět, že je ovlivnilo mnohem více kapel, než bývá zvykem a začali tak hrát ve stylu, který prvních pár let nazýval každý trochu jinak. Pravdou totiž je, že jejich hudba se nedá popsat, protože stejně budete čekat úplně něco jiného, ať si představujete předem cokoliv. Jejich styl je ovlivněný osmdesátkovou scénu - Eurythmics, Kate Bush, The Cure, David Bowie a taky novějšími věcmi jako National, Bloc Party, Radiohead a kdyby tady teď jeden z nich napovídal, tak nepochybně mluví i o ABBA a desítkách dalších. 

Na její životní styl se v určitých obdobích života moc morální standarty nevztahovaly, ale každý fanoušek ví, že bez Hayley Mary by žádní Jezabels nikdy nebyli. Její hlas je to, co dělá tuhle kapelu unikátnější, než jejich hudba samotná. Kvůli tomu se i proces tvoření nových věcí upravuje hlavně podle jejího zpěvu. Když máte navíc pocit, že se v některém songu drží normálních hlasových výšin, tak se to během chvíle zase změní.   

Nejlepší představu o jejich hudbě si jde udělat po poslechu prvního songu, který vydali, a posledního, Disco Biscuit Love a Pleasure Drive. Za poslech pak určitě pro začátek stojí Look Of Love a A Little Piece. Pro mě nejoblíbenější z nové desky Smile máte pod článkem :)