The Hotelier

The Hotelier začali hrát v roce 2009 ještě pod názvem The Hotel Year. V průběhu prvních dvou let vystupovali v různých komunitních centrech, skate parcích a vlastně všude, kde dostali možnost. Tou dobou měli všichni členové kapely teprve 17-19 let. Až v roce 2011, kdy vydali první desku It Never Goes Out, se jim dostalo pozornosti mimo jejich rodné Massachusetts. V roce 2014 přišlo druhé album, Home, Like Noplace Is There, které je dostalo do povědomí emo scény. Třetí a zatím poslední album Goodness vyšlo 2016. 

Všechny tři alba se velmi odlišují, jak zvukem, obsahem, tak i atmosférou. It Never Goes Out nahrávali The Hotelier ještě jako teenageři a bylo hodně naplněno pozitivnější pop-punkovější formou i texty. Christian Holden později zmínil, že přestal brzy přemýšlet o tvoření tohoto stylu a chtěl dát do své hudby opravdový smysl a dělat ji záživnější. Díky tomu začal vznikat nový projekt, Home, Like Noplace Is There. Chris do něj promítnul to, co se dělo v jeho životě a v životě jeho přátel. Zaměřoval se na démony v člověku, deprese a další typické znaky pro emo hudbu. První song na Home, Like Noplace Is There je pravděpodobně nejlepší emo intro, které jsem kdy slyšel. Klidné kytary doprovází Chrisův zpěv, který vyústí do smršti kytar a otevírá tak jedno z lyricky nejsilnějších alb za poslední roky. Za zmínku určitě stojí song Your Deep Rest, který, kromě toho, že funguje jako akronym pro you're depressed, se zaměřuje na sebevraždu a pocit viny přeživšího. V podobném duchu se nese celé album a za mě osobně nejlepší je jeho ukončení songem Dendron. To stejné platí pro poslední album Goodness, které už se nese opět v jiném duchu, tentokrát více spirituálním a filozofickém stylu, stejně tak hudba už není tolik úderná, ale spíše funguje jako komplet pro celé album dohromady. I tady chci právě zmínit poslední song, End Of Reel. Stejně jako Dendron oba začínají klidnou lyrickou pasáží, v průběhu songů se pak vystřídají explozivní lyrické a instrumentální části. Když se dostanete k poslední desce, tak se asi leknete obálky, Chrisovi trvalo dlouhou dobu, aby zbytek kapely přesvědčil, že nejlépe zobrazuje to, co album samotné. 

The Hotelier definují svůj styl jako anti-pop, anarcho-punk, jednoduše se to dá shrnout jako emo. Ale jak jsem už zmínil, jejich tvorba se hodně odlišuje a vyvíjí v průběhu let. Nevím, jak moc si tady zvládli najít fanoušky jedním vystoupením, které proběhlo v malém klubu na Strahově, což byl jejich jediný koncert v Česku..

The Hotelier je skupina, která neosloví každého. Není to muzika, kterou si poslechnete jen tak, k nicnedělání. Je to hudba, která umí hodně působit na lidské emoce, a to zdaleka nejen texty. To vlastně znamená, že funguje tak, jak má správné emo působit, proto je pro ně těžší si najít cestu k posluchačům. Pro představu o prvním albu vám dám odkaz na úvodní song Our Lives Would Make Sad, Boring Movie. Zmiňované intro k druhé desce An Introduction To The Album. Odtamtud ještě určitě stojí za poslech i Your Deep Rest a Among The Wildflowers. No a moje nejoblíbenější songy, které už jsem taky jednou zmínil, co ukončují druhé a třetí album - End Of Reel z posledního a Dendron níže.