The Chicks, deska Gaslighter a téma cancel culture

04.03.2021

Tato nová rubrika bude sloužit k tomu, abych se jednou za čas pokusil přiblížit některé konkrétní desky - proč je poslouchat, jak se dají interpretovat atd. V tomto ohledu se chci věnovat specificky studiovým albům, která lze více rozebírat ze sociopolitického hlediska. Nedávno jsem se pokusil o podobnou formu psaní v souvislosti s protesty proti rasismu, a protože měla úspěch, věřím, že je o krapet zábavnější se o různých společenských tématech bavit aspoň občas v souvislosti s hudbou. 

THE CHICKS
THE CHICKS

Přestože se v téhle rubrice budu do budoucna soustředit především na konkrétní desky, téma cancel culture je natolik rozebírané, zpolitizované a obsáhlé, že ním snadno rozčílím celé názorové spektrum. Z toho důvodu se samozřejmě nemůžu zaměřit pouze na samotné The Chicks. První část článku se proto věnuje cancel culture obecně a druhá část pak kapele a albu Gaslighter

Úvod a cancel culture

Cancel culture jsem zmiňoval už třeba v článcích o neaktivních interpretech, ale pro ty z nás, kteří aktivně neprožívají každou internetovou kauzu, co je to vlastně cancel culture? "Cancel" tedy "zrušit" znamená zjednodušeně bojkot určité osobnosti kvůli problematickému chování. Do větší popularity se to dostalo v rámci hnutí MeToo, kdy ženy ve veřejném prostoru začaly mluvit o sexuálním násilí. Dodatek culture má pak být určitý popis tohoto neurčitého společenství lidí, co chtějí někoho rušit. Cancel culture jako termín se totiž začal používat předně mezi jeho odpůrci. Různí komentátoři, osobnosti a politici tím často jakkoliv vážná nařčení mohli odvrhnout tvrzením: "no jo, zase cancel culture..."

Z toho důvodu je těžké kritizovat tento fenomén, aby člověk nespadl do oblíbených diskuzních bodů mnoha konzervativců. Je důležité mít debatu o obviňování na internetu, ale dokud budou lidi označovat jako cancel culture úplně všechno, tak taková debata nemůže proběhnout. Jinými slovy, pokud vnímáte cancel culture skutečně jako nějaké určité společenství lidí mezi námi, odhodlané sesadit z pozice moci všechny celebrity, tak je nutné se podívat na to, odkud berete informace - mnozí si na této rétorice totiž založili svou osobnost (např. Ben Shapiro). Takové zdroje totiž poukážou na pár rozčilených Twitter účtů, nazvou to "kulturou rušení" a hodí všechno do jednoho pytle. Twitter je navíc toxické prostředí ze všech stran politického spektra a většina lidí na něm neoperuje, těžko pak podle něj můžeme soudit byť jen malou část společnosti. Pokud chcete objektivnější přístup, tak z jedné strany doporučuju video Codyho Johnstona, který pohlíží na cancel culture jako na něco, co vlastně specificky neexistuje. Z jiné strany video Contrapoints, která kriticky analyzuje prakticky vše týkající se této tématiky, přičemž o ní mluví i z vlastní zkušenosti. O moc detailnější a vyváženější video na cancel culture nenajdete. V Česku na toto téma stojí za přečtení článek od Kamila Fily.

Je cancel culture skutečně novinka? 

V první částí článku se pokusím spíš vysvětlit proces toho, co by se dalo za cancel culture považovat. Ještě předtím ale chci odpovědět na otázku, proč vytahuju The Chicks v souvislosti s cancel culture a proč zrovna teď. Je nutné si totiž uvědomit, že cancel culture není nic nového. Jen šlo dříve o to, že lidé s vlivem mohli zničit slabší, dnes se i slabší proti nim mohou díky internetu ozvat. Poprvé to tedy negativně zasahuje i ty, kteří si dříve mysleli, že jsou nedotknutelní. To, o čem dnes mnozí vykřikují "cancel culture", by se dalo klidně dřív aplikovat v muzice například na chování průmyslu proti ženským umělkyním nebo proti interpretům burcujícím proti systému. Stejně tak by vás před lety vyhodil někdo z práce jen proto, že jste třeba gay. Dříve vás mohli takhle "zrušit" a nikde se o tom nepsalo. Najednou se skrz veřejné mínění i obyčejní lidé ozývají proti těm s obrovským vlivem a takovým se samozřejmě nelíbí, že je někdo chce za cokoliv hnát k odpovědnosti. Dokud z toho ale tito lidé těžili, tak to nebylo probírané téma, najednou se to negativně týká i mocnějších a veřejně viditelnějších osobností, takže toto téma dostali do veřejné debaty. I hnutí MeToo bylo počátkem právě o tom, že ženy neměly možnost, jak vystoupit a promluvit o tom, co se například v Hollywoodu děje, proto se to stalo internetovým hnutím. 

A tak se samozřejmě vůči cancel culture vyhrazují především muži, především bohatí, především mocní politici atd. Například na sjezdu republikánů v čele s Trumpem a Tedem Cruzem se stala cancel culture motivem ve většině projevů. Jaká to ironie, že politici s největším vlivem, kterým naslouchají milionové davy, si stěžují na to, že je "společnost bojkotuje/cenzuruje". V takovém ohledu už je pak význam slov cancel culture zcela ztracený a v případě těchto lidí to neznamená nic, jen oblíbený argumentační bod vůči komukoliv, kdo je ochotný kritizovat jejich politiku. Protože dříve to byli oni, kdo dokázali obrátit veřejné mínění proti lidem. A důkazem toho byli právě The Chicks, k nimž se později dostanu. 

Zneužití cancel culture

Tento termín je momentálně tedy často používaný k tomu, aby ze sebe lidi udělali oběť. Cancel culture si získala pozornost například i díky autorce J.K. Rowling a jejímu podpisu proti cancel culture. Někteří její fanoušci to brali dost vážně, aniž by znali kontext. Z její strany je to totiž až stupidně pokrytecké, protože rok 2020 strávila radikalizováním Britů proti trans lidem (napsala na to celou esej) a když ji za to někteří pochopitelně zavrhli, tak ze sebe udělala chudinku a začala si stěžovat na nenávist internetu, aby získala sympatie. Podobně to funguje u nás, když jsou někteří lidé/politici otevřeně rasističtí a pak se ohání tím, že se nenechají "zrušit" politickou korektností. Cancel culture se stala - jak vidíme u J.K. Rowling, Trumpa a dalších populárních osobností - prostě tak trochu možnost, jak ze sebe vytvořit oběť, zatímco jste vlastně ten, kdo šíří nenávist proti jiným. Rozdíl mezi anonymním profilem na Twitteru a Rowling je totiž samozřejmě ten, že jeden z nich má moc, platformu, finance a vliv. A protože soucítíme předně s tím, komu je ubližováno, tak máme pocit, že máme soucítit s autorkou, zatímco neslyšíme o všech lidech s nulovým vlivem, kterým ublížila ona.

Nezrušitelný mainstream (Tory Lanez, Chris Brown)

Pojďme k hudbě a k tomu, jak cancelování může probíhat v hudebním průmyslu (což se logicky dost liší od politických kauz). S obrovským zjednodušením komplexního tématu bych rozdělil závažnost problematického jednání těchto umělců do více částí. Ta první se týká lidí, jaké by skutečně měla hudební scéna poslat na (metaforickou) věčnost. Je totiž bezpochyby ironické, když umělec na své obrovské platformě vykřikuje o tom, jak ho všichni nenávidí. Tím narážím předně na loňský případ Toryho Laneze, který v létě postřelil rapperku Megan Thee Stallion. Pár měsíců poté vydal album, kde ufňukaně obviňuje všechny kromě sebe. Do téhle skupiny bychom měli hodit i takové existence jako Chris Brown. Ten napáchal mnoho brutálního násilí na ženách, včetně téměř umlácení své tehdejší partnerky Rihanny. Přesto je stále podporován obrovskou částí fanoušků. Z toho důvodu je často těžké kritizovat druhou stranu barikády, aby člověk nezněl jako tito lidé bez špetky soudnosti či sebereflexe. Každopádně je natolik populární umělce s obrovským vlivem prostě téměř nemožné jakkoliv poškodit z hlediska cancel culture.

Sebereflexe a rozpoznání vlastní toxicity (Brand New)  

Právě sebereflexe je však v rámci cancel culture scházející tak nějak z obou stran. Určitou sebereflexi spíš vidím v těch, kteří přiznali své chyby a odebrali se do ústraní - jako v případě skupiny Brand New. Pop punková a emo sféra hudby se v posledních letech ukázala celkově jako dost toxická a za tohle schytali první a největší ránu Brand New. Jesse z Brand New nikomu neublížil fyzicky, dle všeho však využíval svou slávu k sexuálním výstřelkům a nemorálnímu chování. Jeho závislost na sexu a psychické problémy ho neomlouvají (ale asi každý, kdo jeho muziku poslouchal, je musel odjakživa slyšet), co z něj však dělá v mých očích morálnějšího člověka než ty, kteří psali jeho ženě, ať se oběsí, je rozpoznání, že jeho chování není v pořádku a musí se dát dohromady. Toxické chování konfrontoval mnoho let před MeToo a pracoval na něm dávno předtím, než mu na jeho chyby musel někdo jiný ukázat prstem. (Koho by zajímala celá kauza Brand New, holky z podcastu Hell Is Digital udělaly v průběhu let na tuto záležitost docela dost žurnalistické práce a řeší ji ve svém pořadu do hloubky.) 

Je třeba zmínit, že existuje samozřejmě také victim complex (jak vidíme u Trumpa nebo Rowling), čímž trpí často především násilníci či manipulátoři obecně a leckdo z nás to poznal na vlastní kůži ve vztahu. Velmi dobře to vystihuje právě Toryho Laneze a Chrise Browna. Takoví lidé mají pocit, že právě oni jsou obětí, oni nic špatného neudělali a všichni je chtějí jen zničit, aniž by si sami přiznali problém. Z toho důvodu mám odlišný přístup k Brand New a Jessemu, kdy jde zaprvé o nenásilné činy, ale především dokázal sám bez nátlaku rozpoznat, že není zrovna dobrý člověk a pracoval na změně v někoho lepšího.

To je pak častý problém v diskuzi na téma cancel culture - měli bychom někoho obvinit z toho, co udělal před dvaceti lety? Taková diskuze se může točit v kruhu, a proto je možná ještě o krapet důležitější si uvědomit, že nezáleží jen na tom, co se tehdy stalo, ale co se stalo potom a co se děje s danými lidmi dnes. Je totiž dle mého rozumné vinit lidi z chyb, které udělali dávno, pokud jim nikdy nečelili a ani tu chybu nedokáží rozeznat. Není však prospěšné útočit stejným způsobem na ty, kdo udělali pravý opak. Většina z nás udělala mnoho chyb, je proto o něco lepší soudit, jak se k nim dnes stavíme, jestli to z nás udělalo někoho lepšího a jestli díky tomu můžeme mít pozitivnější vliv na svět. Tady se cancel culture láme, protože se vším, co jsem zmínil výše, by mělo být jasné, že Chris Brown má mnohem horší vliv než lidé poučení ze svých chyb. Přesto Jesse schytává větší internetovou nenávist než třeba právě Chris Brown - i přes jeho enormnější slávu. Jinými slovy, hodíme pod štítek "násilníka/predátora" dva stejné lidi se zcela odlišnými morálními hodnotami. A to se vztahuje pak i na méně závažná nařčení - například Sorority Noise. 

Jak v případě Brand New, tak i u kapely Sorority Noise a jejich zpěváka Camerona se po čase začaly ukazovat jiné souvislosti ohledně prvotního nařčení, ale na to už bohužel internet nezareaguje tak silně. To bych úplně nepřipisoval něčemu jako cancel culture, spíš prosté nátuře dnešního světa, kdy neradi sbíráme velké množství informaci - chceme clickbaity, titulky, tweety. Nicméně jde v tomto případě spíš o hloupou komunikaci dvou blízkých lidí a vzniklá situace se bohužel neděje v sexuálním vztahu zřídka. Chlap si špatně vyloží signály, žena je v tu chvíli se vším v pohodě, ale pak si uvědomuje, že v pohodě asi se vším úplně nebyla. Nakonec se to může psychicky podepsat na obou zúčastněných. To tkví v problému, že je ve společnosti velmi slabá debata týkající se konsentu. Většinu z nás nikdo nic takového neučil, většina má o významu slova konsent malé povědomí obecně a spousta z nás si pod tím představí něco trochu jiného. A bez komunikace pak může snadno vzniknout problém. Stejně jako Jesse z Brand New je tedy Cameron ze Sorority Noise hozen pod štítek násilníků v úrovni horší než Chris Brown. Kontext je pak něco, co se z celé debaty vytrácí čím dál více. 

Je vlastně někdo opravdu canceled? 

Největší část cancelování, jaká je dnes neustálou součástí politických diskuzí, se týká problematických komentářů, chování na internetu apod. To v poslední době zažívají třeba různí političtí komentátoři, youtubeři, obecně lidé z veřejného prostoru. V takových případech může jít o řečené problematické věci, ať už vytržené z kontextu nebo myšleny upřímně. Z toho důvodu je dle mého důležité, aby se rozlišovaly tyhle rozepře s politickým kontextem, oproti vážným nařčením týkající se násilných činů. To už jsme ale právě u toho typu cancel culture, kdy mnozí budou tvrdit, že "dnes už člověk ani nemůže říct vtip, aby někoho neurazil" a podobné nesmyslné řeči lidí, kteří prostě jen nejsou vtipní (cítím zbytečnou potřebu zdůraznit, že žádný umělec ani komik nebyl nikdy zrušen za jakýkoliv vtip). Stejně jako to nemá nic společného s cenzurou či svobodným projevem, jak někteří tvrdí. 

A tak se vlastně zdá, že téměř nikdo nebyl "canceled" v tomto významu slova. Ve smyslu, že by někdo skutečně krachnul v závislosti na bojkotu jeho fanoušků. Skutečně odstranění lidi z pozice slávy jsou navíc předně hyeny typu Harveyho Weinsteina nebo R. Kellyho. Vliv této twitterové války tkví tedy především v určité šikaně dotyčného umělce. Jsou takoví, kteří skončili z vlastní sebereflexe jako Brand New nebo z agresivity internetu jako Moose Blood. Je tak nutné zmínit, že téměř ničí kariéra není v ohrožení kvůli cancel culture, jde spíše o psychologický boj - z toho důvodu lidé jako Chris Brown pořád vystupují, protože se svým psychopatickým přístupem je jim ta agresivita internetu ukradená. Používám tedy označení "cancel culture", abych hodil vše do jednoho pytle jako to dělají odpůrci všech nařčení, ale v realitě je jasné, že cancel culture nemá ani zdaleka takový vliv, aby o ní politici a další mluvili jako o konci světa - opravdu každý týden je něco nového, kdy někoho vyhodí z práce za porušování pravidel na place a šíření nenávisti (Gina Carano) a pak se několik dní internet věnuje tématu "cancel culture zase útočí". V tu chvíli je už těžké říct, jestli je to ubohé nebo jen nudné. 

Dopady cancel culture

Rozeberme ale na chvíli i tu skutečnější odvrácenou stranu cancel culture. V první řadě bych jen shrnul, že největší problém cancelování vidím v tom, že se staví na stejnou váhu prakticky každý, kdo se někdy dopustil nemorálního chování. Tzn. bylo zde nějaké problematické chování → takové chování někomu ublížilo → daný člověk byl tedy problematické povahy → daný člověk "zřejmě" stále je takové povahy → daný člověk je stále - a nenapravitelně - problematický/predátor/násilník (minulý čas slova "byl" se pak snadno mění na "je"). K tomu patří problém zvláštního přesvědčení, že pokud je jednou člověk nějaký, tak je takový navždy. Neexistuje zde možnost pro sebezlepšení, protože jsme se všichni narodili dokonalí a nikdy neudělali nic zlého. Pokud tedy máme třeba aktivisty za rasová práva a objevíme jejich staré video s rasistickým kontextem, tak se bude takové video ždímat na sítích donekonečna jako důkaz o neupřímnosti. Navíc se to pak dostane k plno lidem, co o daném člověku nikdy neslyšeli a tohle bude to jediné, co jim utvoří názor, protože si sami nenajdou jeho nesrovnatelně rozsáhlejší anti-rasistickou aktivitu (znovu, člověk řekl rasistickou hloupost → daný člověk "zřejmě" hlásá rasismus pravidelně → logicky je tedy rasistický). Komu se to zdá jako podivně konkrétní příklad, tak jde o situaci okolo youtubera Vaushe a dnešního článku, který je pravdivý tak z 30% (dokonce museli některá slova stáhnout a aktualizovat text) a popisuje to, co se řeší stále dokola a nikdy se to nevyřeší

Je jasné, že dopady cancel culture jsou trochu jiné, než dohnání člověka k odpovědnosti. Jde o internetovou šikanu, která (přestože se nás o tom snaží přesvědčit) prostě moc nezasáhne extra slavné, mocné nebo bohaté. Na to jednoduše nemá sílu, proto se ta šikana nakonec mnohem více odrazí na marginalizovaných skupinách, menších umělcích, apod. Stejně tak se tahle šikana ukazuje jako velice neúčinná vůči kdejakým sociopatům, zatímco na jiné může mít psychický dopad. Ač může tenhle článek vyznívat různě, předně jsem chtěl oddělit prázdné výkřiky o cancel culture, od něčeho, co opravdu může být problém. Jen existuje v jiné a menší míře, a tak taky zasahuje méně viditelné osobnosti. Protože k čemu téhle části internetu je, že - v případě Brand New - posílá výhružky smrtí manželce Jesseho a šíří tolik dezinformací, když všechnu svou cestu od toxického chování podstoupil daný člověk sám roky před Twitter útoky, poté se omluvil, skončil a nikdy už nebude na veřejném výsluní. Důvod, proč se mi v tomto článku stali Brand New častým motivem, je právě to, že jsem se v jejich fanouškovských komunitách roky pohyboval a kapela se ve většině z nich skloňuje pořád extrémně nenávistně. Mnoho z těchto komunit fanoušci včetně mě davově opouštěli, aby si zachovali zdravý rozum, protože to šílenství se tam podepisovalo na všech, ať už věřili čemukoliv. Je pak taková agresivita nutná? Všechny výhružky a nadávky dosahující rozměrů větších než u skutečných predátorů stále na vrcholu slávy? 

Tento vztek je často až neoprávněně adresovaný lidem, kteří se dovedou zlepšit a nepotřebují k tomu toxicitu sítí. Proto mám pocit, jako by se část internetu zaměřovala více na ty zranitelnější než na nedosažitelné osobnosti, protože ví, že v nich nedokáží vyvolat pocit viny. Problém je v tom, že pokud jsou pak útoky soustředěné na zranitelnější, tak to nemusí dobře dopadat (viz výše zmiňované video Contrapoints). Cameron ze Sorority Noise v podstatě kariéru ukončil, také ale nastoupil na intenzivní mnohaměsíční léčení a terapii, což bylo v plánu dávno před nařčeními, a nenávistné komentáře v takovou chvíli nejsou ideální volba. Moose Blood byli nenávisti vystaveni více než rok a nakonec ukončili činnost den poté, co fanoušci vyhrožovali jiné kapele (Good Charlotte), aby s Moose Blood zrušili společnou tour. Během jediného dne od vyhlášení tour byly rodiny členů Moose Blood vystaveny dalšímu intenzivnímu náporu nenávisti a výhružek na internetu, přestože jde v jejich případě o vyvrácenou kauzu. Tour byla zrušena a Moose Blood skončili s mírně frustrovaným rozloučením, které naznačovalo, že psychicky nezvládnou pokračovat. Z toho důvodu je třeba znát rozdíl mezi skutečnějšími dopady cancel culture zaměřené na umělce - jako šikana menších kapel při podezření na problematického chování - a mezi tím, co se nám někteří snaží prodat jako "cancel culture", kdy jde pouze o odpovědnost a důsledky činů. Stejně jako je nutné rozlišovat mezi lidmi, kteří s obrovskou platformou a aplaudujícím publikem tvrdí, že byli "canceled", a těmi, kdo se sami stáhli uváženě do ústraní po mnohem horší porci shamingu za zdaleka menší problematičnosti. I pokud jste tedy naštvaní na nějakou cancel culture, protože vám "ruší" například oblíbené kapely, měli byste být naštvaní taky na ty, kteří používají termín cancel culture jen pro vlastní politický zisk, a tím pádem už v podstatě vyprázdnili jeho význam. 

Parasociální vztahy (Marilyn Manson)

Nakonec ještě musí být i parasociální vztahy zmíněny, protože hrají důležitou roli - fanoušci mají pocit, že jsou členové kapel jejich kamarádi, že je znají, protože je sledují a uznávají. Když pak udělají něco, co nepasuje do jejich vnímání umělce, o kterém mimo veřejné vystupování nic neví, tak je to zasáhne, jako by je zradil přítel. Zejména k Brand New se obrátila většina fanoušků zády, protože jejich hudba mluvila k traumatizovaným lidem, k lidem trpící depresemi, sebepohrdáním atd. Když vyšly informace o tom, že Jesse není svatý, tak to na mnoho z nich působilo, jako by zpěvák ublížil jim a otevřelo to stará traumata. Z toho důvodu je taky celé toto téma pro mnohé velmi emocionální záležitostí z obou stran a je těžké k tomu přistupovat s odstupem - druhý extrém je pak bránění umělce za každou cenu právě kvůli parasociálnímu vztahu. Oba případy jsou pochopitelné, nicméně ani jeden z nich není ideální a rozhodně ani zdravý pro naši psychiku - lidi na pódiu neznáme a můžeme být šílení fanoušci do největší míry, ale ne natolik, aby nám jejich osobní život dokázal třeba znovuotevřít traumata. Stejně tak je hloupé, vše za každou cenu popírat jen proto, že daného umělce máme rádi a nechceme si připustit, že nebude úplně nejlepší člověk. 

Příkladem té poslední zmínky je aktuální situace okolo Marilyna Mansona. Ze všech možných nařčení proti nějakému hudebnímu umělci jsou právě tato nedávná obvinění uvěřitelná, očekáváná a očividně pravdivá - nejde o žádný anonym na twitteru, žádná obsesivní fanynka, jde o ženy dlouhodobě žijící s někým ve vztahu a odcházející z tohoto vztahu s podobnými zkušenostmi. Nehledě na skutečnost, že nová obvinění potvrzuje i ex kytarista Mansona a že už od devadesátých let o zpěvákovi vycházely najevo nelichotivé skutečnosti. Přesto právě u těchto nařčení vidím obrovskou podporu fanoušků, co stojí za Mansonem a uchylují se k urážení, ponižování, slut-shamingu i vyhrožování daným ex partnerkám. Nikdo neříká, že už nemůžete poslouchat jeho muziku, ale pokud máte takové "city" k někomu, koho neznáte, že jste schopní útočit na traumatizované lidi, pak je potřeba udělat v téhle slepé adoraci krok zpátky. 

The Chicks

Tím se dostáváme konečně k The Chicks. Jde totiž o dost možná jedinou skutečně "zrušenou" kapelu v tomhle brutálním kontextu, o jakém se často mluví v souvislosti s cancel culture. Přitom v dnešní době si takové křižování, jaké se kapele před lety dostalo, nedokáže žádná skupina asi úplně představit. Vracím se teď k úvodu a pár větám o tom, že cancelování není nic nového, jen se většinou páchalo ze strany moci proti těm, co se nemohli bránit. V tomto případě se všichni milovníci svobody slova a odpůrci cenzury sešli, aby zničili kapelu kvůli jediné větě. Nejdříve ale trochu kontextu. 

The Chicks je americká country popová kapela, jež měla v roce 2003 koncert v Londýně. Přesněji devět dní předtím, než Amerika za pomoci spojenců zahajovala invazi do Iráku. Nálady ve Spojených Státech a Velké Británii se vůči tomuto aktu dost lišily. Zatímco v Americe vládl mezi lidmi patriotismus a podpora vojenského zásahu, v Británii brali tuhle situaci mnohem skeptičtěji. Na londýnském koncertě proto zpěvačka Natalie Maines prohlásila, že je proti válce a že se stydí za svého prezidenta. Zatímco anglické publikum jásalo, za oceánem začala jedna z největších a nejzbytečnějších kauz hudební branže.

Během chvíle se na The Chicks doma ve Státech sesypala obrovská vlna kritiky. Jejich songy se v rádiích zakazovaly, výhružky smrtí byly na denním pořádku (z toho jedna natolik důvěryhodná, že FBI doporučila zrušit koncert v Dallasu, což kapela neudělala) a oblíbené pravicové zpravodajství Fox News mluvilo o tom, že si dámy zaslouží - cituji - naliskat. Ostatní média je s chutí následovala a dokonce je označovala za zrádce národa. Nenalhávejme si, že taková rétorika neměla nic společného s tím, že kapelu tvoří ženské členky, protože se jim pravidelně dostávalo i silně sexistických urážek, slutshamingu a všech nadávek, jaké si pro ženy dokážete představit. Nepřekvapivě přišlo na mnoho typických řečí, že se umělci nemají vyjadřovat k politice a mají se radši věnovat muzice. Plno ostatních interpretů později přiznalo, že se bálo po této kauze blíže vyjadřovat k politickému dění. 

Skupina The Chicks se nacházela ve svízelné situaci, jenže tehdy si nikdo nedokázal představit, jak rychle se nálada ve společnosti bude měnit. Válka v Iráku se začala brzy ukazovat jako matoucí a zbytečná, a tak se najednou mnohem více ozývaly protiválečné myšlenky. Ironií pak bylo především to, že o pouhý rok a pár měsíců později Green Day vydali jedno z nejúspěšnějších alb vůbec - American Idiot - kritizující Bushe a válečné tažení do Iráku.  

Celý vtip The Chicks je přitom v tom, že jejich likvidace byla řízena médii, vyššími představili a konzervativními pravicovými osobnostmi. Jinými slovy to byli právě ti, co dnes tak vehementně křičí ohledně cancel culture a svobodě slova. Když se sáhlo na vlastenecké hodnoty, tak najednou začali tito patrioti uznávat cenzuru, najednou chtěli zrušit kapelu jen za jednu větu, která se jich dotkla. Jenže na rozdíl od dnešní cancel culture, která probíhá leda na internetu a nemá moc vliv, tady šlo o zrušení ze strany lidí u moci, hudebního průmyslu i politiků. Cancel culture byla podivně oblíbená mezi lidmi, kteří na ni dnes vše svádějí.  

Deska Gaslighter

Přestože o pár let později vydala skupina The Chicks album, na dalších 14 let se odmlčela a potřebovala si odpočinout od celého šílenství okolo jejich jména. Tehdy tedy ještě jména The Dixie Chicks, protože The Chicks se jmenují až od loňského roku, ale k tomu později. Loni po tolika letech však konečně vydaly další studiovku. Album Gaslighter je mnohem osobnější, než většina desek, o kterých bych chtěl v této rubrice eventuálně psát, v kontextu celé jejich dávné kontroverze se dá brát ovšem trochu jinak, než "jen" jako osobní album. 

Samotný název Gaslighter je příhodný jak pro hlavní téma desky, tedy manipulativní chování ex-manžela Natalie Maines, tak i pro celou jejich situaci o tolik let později. Slovo gaslighting označuje typ citové manipulace, při kterém manipulovaná osoba zpochybňuje vnímání vlastní reality na základě druhého člověka, který v ní vyvolává pocit nejistoty ohledně toho, co sama cítí a vnímá. Ač se toto označení používá v rámci vztahové manipulace, konotace s cancel culture je velmi příhodná. Nejhlasitější část Ameriky se tehdy snažila umlčet The Chicks a poukázat na jejich "hloupost" natolik, že by byl téměř každý člověk schopen zpochybnit svůj pohled na svět, svou víru a realitu. 

Přestože samy byly vystaveny takové dávce nenávisti (a normální člověk by dal od všeho kontroverzního už ruce pryč), The Chicks se stále nebojí stát za tím, co považují za správné. A proto nemůžu jinak, než obdivovat tuto desku, přestože má svá slabá místa. Kromě samotného singlu Gaslighter si totiž The Chicks byly vědomy, že i další věci dokáží vyvolat diskuzi a bezpochyby i další vlnu nenávisti. Předně slovo gaslight v některých vyvolává pocit, že si na ně feminismus vymýšlí zase nějaké nekalosti a nová slova - proto tolik dislajků právě u tohoto videa. The Chicks ale pokračují na albu songy jako March March - povzbuzení aktivismu v rámci ženských práv, policejní brutality a klimatické hrozby (ideální příležitost připomenout, že militarizace police, boj s klimatickou změnou a imigrace spolu úzce souvisí, takže doporučuji třeba toto video).

Kontroverzní se ovšem nepřekvapivě stala také změna jména kapely. Dříve The Dixie Chicks se po začátku loňských protestů Black Lives Matter proti rasismu a policejní brutalitě rozhodly upustit v názvu slovo Dixie, které má konotaci jižního rasistického dědictví konfederačních států. Zatímco tedy třeba hudební duo Insane Clown Posse už přes dvacet let pálí konfederační vlajky, The Chicks v rámci solidarity byly méně extrémní a jednoduše vypustily s novým albem i slůvko Dixie. 

I další skladby je vhodné zmínit v rámci politického kontextu, přestože na povrchu mluví o rozvodu a toxickém vztahu. The Chicks k tomuto tématu přistupují z pohledu své politické pozice. A ta je založená na podpoře žen proti sexismu a boji za rovnocennost - obecnou ve společnosti i rovnocennost v jejich žánru. Písně jako For Her, Texas Men nebo Young Men tedy vyjadřují jak individuální téma, tak i v širším pojetí ženu jako takovou a její víru v to, že si zaslouží stejnou úroveň respektu v muži dominovaném průmyslu. 

Proč je tedy album Gaslighter dle mého tak zásadní pro téma ohledně cancel culture? Kromě klasického obracení rolí, kdo cancelování provádí, jde taky o to, že se kapela ani po tolika letech nenechala zmanipulovat do toho, aby pochybovala o svých zásadách a morálních hodnotách. Samotný název Gaslighter je skoro jako vzkaz všem, kteří je takovou dobu kritizovali. Jak jsem již psal výše, kritika je dobrá věc, pokud nás vede k tomu, aby byl člověk lepším. V těchto případech politických útoků a bojkotů jde však často o něco jiného než konstruktivní kritiku. Zde šlo o odstranění hlasu, kterému záleželo na životech a nejen na těch ve vlastní zemi. Pro The Chicks by mohlo být snadné za těch 14 let upustit od svých hodnot, ale nikdy to neudělaly, protože věděly, že jejich morální přesvědčení stojí za víc než za úspěch v rádiích. Způsob, jakým se s celou kauzou kapela vyrovnala, je ukázkou toho, jak se dá na hudební scéně fungovat, a přitom neztratit vlastní ideály a smysl pro odpovědnost.