Stand Atlantic

Znovu jsem si vzpomněl, že sprostě a neúmyslně opomínám kapely s ženskými frontmankami. Navíc jsou na tyhle kratší články Stand Atlantic ideální, protože jsou v podstatě na začátku kariéry a moc toho ještě nevydali. I tak si ale stihli zasloužit uznání kritiků nejen ve své australské domovině, ale i v Evropě, a jsou hodnotnou součástí novodobé punk-rockové/pop-punkové scény. 

Stand Atlantic ze Sydney spolu hrají už přibližně tři roky. Začínali původně ve čtyřech, nakonec je z nich trojice - Jonno Panichi na bicí, David Potter na basu a Bonnie Fraser má na starost zpěv i kytaru. Jak je už zmíněno výše, nevydali toho zatím moc, ale z toho, co nahráli, stojí za zmínku spíš až EP Sidewinder z minulého roku, které schytalo pozitivní kritiky. Mimo jiné, britský magazín Rock Sound už si je několikrát pochvaloval a dalších ocenění se jim dostává i ze spousty jiných stran. 

U Stand Atlantic je rostoucí popularita taky slušná kombinace štěstí a dobrých rozhodnutí. Ne že by to tak nebylo u většiny, ale kromě toho, že velcí magazínoví hodnotitelé dostávají kapelu do povědomí, tak samotní Stand Atlantic teď třeba vydávají hudbu pod Rude Records. Tím se dostali ještě víc do punk-rockové komunity, kde každý zná každého, a tak budou letos na podzim vyrážet na turné (které se nás bohužel netýká) se skupinami State Champs (s nimi už podruhé) a Seaway, což je trojice, kterou prostě chcete vidět naživo... věřte mi. 

Když jsem u těch živáků, tak to je další věc, která jim hraje do karet. Zatím v podstatě jen supportují větší kapely, ale o to sympatičtější je, jak skvělé shows vytváří. No a pak jsou další plusy třeba  ženská frontmanka, což se v tohle žánru tolik nevidí (a když už, tak je mají lidé tendenci z nějakého důvodu srovnávat s Paramore) nebo prostě i to, že jsou mladí, neokoukaní a punk-rocková scéna nám je cpe do hlavy a je čím dál těžší se jim vyhnout. A hlavně zbytečně, protože si uznání rozhodně zaslouží, kdo je někdy zastihne na fesťáku, tak to nepochybně potvrdí. 

O Stand Atlantic píšu ale i proto, že jsou mi hrozně sympatičtí jako lidi. Ve zkratce tím myslím, že mají třeba inspiraci v mých milovaných kapelách jako Blink-182, The 1975, Moose Blood nebo třeba to, že basákova oblíbená skupina jsou Enter Shikari. No a taky jsou to usměvaví dobráci, ale hlavně jde o ty Shikari. Takže si od nich pusťte třeba mou oblíbenou Push nebo Coffee At Midnight, ať někdy přijedou i za náma.