Suffocate For Fuck Sake

V úvodu jsem psal, že se chci věnovat kapelám napříč hudebními styly, a vzhledem k tomu, co poslouchám, se bude určitě spousta věcí žánrově podobat. Proto bych občas rád přidal něco, co se vymyká skoro všemu známému. V dnešní době, kdy vzniká tolik kapel, je prakticky nemožné najít něco, co se neblíží něčemu jinému. Pokud něco takového ale je, tak Suffocate For Fuck Sake. 

SFFS je švédská kapela, která vznikla pravděpodobně v roce 2004. Píšu pravděpodobně, protože žádná oficiální biografie kapely neexistuje. Žádné (informační) stránky, facebook, dokonce ani Wikipedie, takže vycházím z jejich prvního EP, které vyšlo v roce 2004. V roce 2008 pak vydali své první album s názvem Blazing Fires And Helicopters On The Frontpage Of The Newspaper. There's A War Going On And I'm Marching In Heavy Boots. Na konci roku 2016 vydali druhé album, naštěstí už s kratším názvem In My Blood. Pokud vím tak SFFS nikdy nekoncertovali, nikde není žádná zpráva nebo záznam byť o sebemenší show.

To je vlastně všechno, co se dá k historii kapely napsat. Zato o konkrétních albech se toho dá říct mnohem víc. Obě alba mají vlastní příběh, ale podstatné je spíš to, jakým způsobem se SFFS rozhodli příběh vyprávět. Instrumentální pasáže, které bych dokázal přirovnat k post-rocku nebo post-metalu, střídají scream, zřídka i zpěv, a poslední součást je obyčejné vyprávění. Sice je to nejpodstatnější část, ale zároveň taky důvod, proč je o téhle kapele problém najít vůbec jakékoliv informace v angličtině. Ono vyprávění je totiž ve švédštině, což asi odradí většinu z vás, co by si to třeba chtěli poslechnout. Dnes už je alespoň možnost se dostat k anglickým překladům ze švédštiny, když jsem začínal SFFS poslouchat, tak jediné, co se dalo dělat, bylo čekat, jestli někdo u jejich songů na youtube přidá překlad do komentáře. A když víte, o co jde, tak pak holt posloucháte muziku a vnímáte atmosféru, protože těm řečem nerozumíte... ale chápete je a i to je pokrok u téhle kapely. Ve zkratce, konkrétní písně jsou obvykle šíleně dlouhé (prostě tak jak post-rock bývá), scream je v angličtině ale nerozumíte mu, protože je to scream a vyprávění je ve švédštině. Asi je jasné, proč tahle kapela není populární...  

První album (to s tím šíleným názvem) je příběhem o dívce s bipolární poruchou. Na albu se vystřídá vyprávění čtyř charakterů, zmiňované dívky - Lindy, její přítelkyně, její matky a lékaře. Začátek alba se soustředí na matku a přítelkyni Lindy a jejich pohled na její chovaní. V songu We Are Driving Through Darkness a v následující 26 And Full Of Plans mluví Linda o tom, jak se má dobře a kolik má plánů ("Started a new job with the city theater. I'm going to Japan this fall..."), ale v reakci na to slyšíme mluvit lékaře, které se vyjadřuje ve smyslu, že není schopná normálního života. Na to se navazuje v dalších sonzích, kde Linda říká své matce jak se baví a pak popisuje vnímání psychiatrické léčebny, ve které už je podle jejího lékaře skoro rok. ("I watch films about Jesus, I watch TV. Watch all the game shows. Reports are filed, drugs are taken...") a zároveň mluví o tom jak se její stav stále zhoršuje a ztrácí nad sebou kontrolu. Následuje instrumentální song a pak poslední píseň s deprimujícím názvem They Try To Cheer Me Up By Saying I Did Once Live a Functioning Life. Pokud využiji trochu představivosti, tak beru ukončení mnohem depresivněji než samotný příběh. Na začátku písně Linda mluví o tom, jaké bylo si procházet takovou nemocí a jakou má teď rodinu a je (téměř) zdravá. V druhé části se vrací zpět čase, a to pár měsíců po jejím propuštění z léčebny, jak si začala zvykat na rutinu obyčejného života. Když to spojíte s názvem songu a depresivními tóny, které jej provází, beru to spíš tak, že i když se jí to snaží namluvit, nikdy to nebude normální život.

Pro ty z vás, kteří si nechtějí vyhledávat překlad, jsem se to tímhle stylem pokusil shrnout (a věřte mi, že velmi stručně). V podobném duchu se nese i druhé album, které už raději rozepisovat nebudu, ale princip je víceméně stejný - vyprávění, depresivní hudba na podkreslení atmosféry příběhu, silné instrumentální pasáže... jen samotný příběh se tentokrát týká dřívějšího institutu zaměřeného na Eugeniku. Tedy metody, které vedou k "vytvoření" geneticky lepších lidí (např. německé pokusy na lidech za druhé světové války). Druhé album se věnuje eugenice ve Švédsku, kdy velké množství lidí bylo v důsledku těchto pokusů sterilizováno.

Jak jsem zmínil, SFFS je opravdu náročné zařadit do určitého žánru, nejbližší je asi kombinace post-rock, sludge a hardcore. Podstatou ale je, že SFFS stejně musíte hlavně slyšet, tímhle článkem vám to můžu jen přiblížit, ale nakonec dostanete stejně něco, co jste vůbec nečekali. Pro většinu z vás tohle asi nebude úplně váš šálek čaje a pro ty, kteří by si k této šílené muzice najít cestu mohli, je zase důležitá nálada a velká otevřenost něčemu novému, protože si troufnu tvrdit, že nic jako SFFS jste ještě neslyšeli (a pokud neposloucháte post-rock tak určitě ne). 

Twenty-Six And Full Of Plans považuji za vrchol jejich tvorby, ale chápu, že sedmnáctiminutový úvod k takovéto hudbě není úplně ideální. O songu They Try to Cheer Me Up By Saying I Did Once Live a Functioning Life jsem psal a z nového alba ještě dám odkaz na nejsilnější song z nového alba 33 years ago. Hudba SFFS je ale postavená právě na příbězích, na atmosféře a na tom, jak na vás působí, a proto je lepší slyšet album vcelku než kouskovaně. Ale chápu, že neangličtina je odrazující, stejně tak může být místy brutální délka songů pro leckoho nudná. Nadto je to jedna z nejdepresivnějších věcí, kterou jsem v hudbě objevil, což může být taky značně odrazující. Ale pokud budete aspoň trochu trpěliví a není vám tento styl úplně proti srsti, tak se může stát, že objevíte skvělou kapelu.