Sea Girls

V poslední době mi začínají články přibývat spíše jednou za měsíc než jednou za týden, a tak se pokusím zase brzo začít vymýšlet něco spešl, abych dohnal, co teď přes prázdniny stíhat nejde. Pokud vás zajímá i část mé mimo-blogovací činnosti, tak jsem například dělal nedávno rozhovory s kapelami, o kterých jsem na svém portálu také psal, jako God Is An Astronaut nebo Pale Waves. 

Přestože jsem si je šetřil na později, v rámci festivalové sezóny bych rád trochu uvedl skupinu Sea Girls. Zejména proto, že letos hráli na Rock for People a žádný koncert z rokáče ani z colours se ani zdaleka nepřiblížil tomu, co ve mně zanechal jejich set. Zatímco si spousta návštěvníků RfP ještě spokojeně vychutnávala vzpomínky na hlasové nedostatky Olivera Sykese z předešlého dne, na maličké stagei pod stanem se v největším horku sešlo pár lidí na kapelu, která nepotřebovala velkolepou show, aby těch pár desítek fans oslnila. A díky tomu budu zřejmě v průběhu prázdnin psát i nadále o menších kapelách, které si získaly velké tuzemské festivaly. 

Sea Girls je čtyřčlenná skupina z Anglie, která před dvěma lety vydala první song a začala být pro všechny matoucí kvůli svému názvu. Ve jméně kapely je sice girls, ale jde o kluky. Název chtěli jako odkaz na song od Nick Cavea. Akorát si to blbě pamatovali, protože Cave měl v textu "city girls" a ne "sea girls". Pak už jim to ale zůstalo. Od té doby vydali 3 krátká EP plus několik skladeb. Je jich sice málo, ale zato každá je chytlavá a má něco do sebe. Těch pár tančících fanoušků z Rock for People totiž rozhodně není jediná část hudební komunity, která tuhle kapelu rychle po jejich začátku docenila. Všimli si jich i mnohem větší hvězdy a Sea Girls tak před pár dny předskakovali třeba The Kooks a za pár týdnů budou supportovat Foals. 

Jde o kytarově založený indie rock, ale často s dost popovým a rádiově líbivým soundem (občas trochu ve stylu The 1975, kteří jsou pro ně taky velkou inspirací). Takový zvuk samozřejmě táhne ještě víc lidí než obyčejný indie rock. A to natolik, že v poslední době objíždí i ty největší festivaly a relativně nedávno podepsali smlouvu s vydavatelstvím, pod kterým je například i Lana Del Rey. Ještě tedy nemají ani jedno album venku (i když doufám, že ho oznámí na konec tohoto roku), ale přesto to vypadá, že mají před sebou zářnou budoucnost. I tak o nich ale píšu jako o neznámé skupině, protože na začátku tohoto roku dělal například bubeník Oli Khan ještě v restauraci burgery, takže na největší úspěchy se samozřejmě teprve čeká. 

Těžko říct, jak moc mě při tomto psaní stále ovlivňují pocity z koncertu, protože mě skutečně překvapilo, jaký drive naživo mají. Nebýt toho, tak bych o nich napsal na blog až kdo ví kdy. Proto si myslím, že je zbytečné se více rozepisovat, protože jsem přesvědčený, že tahle hudba dokáže vtáhnout téměř každého. Jak jsem zmínil, nevydali toho zas tolik, takže diskografii sjedete za chvíli. Z jejich začátků jsem oblíbil Daisy Daisy, ale nejlepší song podle mě vydali právě teď - Closer. Damage Done jako jeden z novějších se stal taky rychle oblíbený a stále nejvíc poslouchám Open Up Your Head.