Porter Robinson

18.12.2017

Někdo si už možná všiml, že přestávám stíhat, blíží se zkouškové, takže si sem něco dopředu nachystám, ale po Vánocích těch článků bude asi určitě míň na chvíli. O to víc mě mrzí, že vůbec nezvládám občas zabřednou do jiných žánrů, proto to dnes bude úplně něco jiného. Předtím, než jsem se trochu víc začal dostávat k elektronické muzice, mi dokázal Porter Robinson svým albem Worlds naprosto změnit pohled na hudbu. Chápu, že se najdou takoví, kteří DJe odsoudí už z principu, ale Porter je opravdu jedinečný umělec. Ti, kteří se trochu pohybují v elektronické hudbě, už jeho jméno určitě zaslechli.

Americký DJ Porter Robinson začal tvořit hudbu už v mladém věku. Díky tomu je v 25 letech ve svém žánru unikátním umělcem, který se neustále snaží vytvářet něco originálního a odlišného od předešlé tvorby. V roce 2010 vydal několik singlů a o rok později už pod labelem Skrillexe vydal EP Spitfire. Později se pak podílel na hudbě spousty dalších umělců až do roku 2014, kdy se naprosto odpoutal od svého starého stylu a vydal album Worlds. To zaznamenalo obrovský úspěch a se svou live show k albu získával pozitivní ohlasy i na největších hudebních festivalech. Díky tomu, že se v oblasti této hudby pohyboval dlouho předtím, než vůbec začal něco vydávat, se seznámil s podobně zaměřeným DJem, Madeonem. Spolu s ním v roce 2016 vydal singl Shelter, který si získal tolik příznivců, že nedlouho poté Porter Robinson a Madeon oznámili společnou tour. V současnosti vydává hudbu jako své alter ego, Virtual Self. Je velkým fanouškem videoher, anime, japonské kultury, a to se výrazně podepisuje na jeho tvorbě.

Porterovo album Worlds je důvodem proč o něm píšu. Jeho další projekty rozhodně stojí za to, přesto je tohle pro mě naprostý vrchol jeho muziky. Deska je naplněna nostalgií z Porterova mládí a vzhledem k tomu, že tahle nostalgie spočívala zejména ve stesku po starých hrách, tak jsou Worlds Porterovým oceněním fikčních světů, fantasy příběhů a zároveň se snaží zobrazovat emoce z různých herních "světů". Taky proto zní deska jako z nějakého sci-fi vesmíru. Jeho inspirace a láska k videohrám a anime je znatelná i při jeho energických koncertech a jejích vizuálech. Worlds tak samozřejmě nese spoustu odkazů na tyhle věci. 

Asi největší inspirací pro album Worlds bylo Discovery od Daft Punk. Proto se Porter Robinson pokusil lehce napodobit i jejich kompozici, jako například dostat na začátek alba ty nejsilnější a nejchytlavější songy. Ve Worlds se míchají taneční songy se silně emocionálními a ponurými. To podtrhuje myšlenku toho, že se Porter chtěl více soustředit na vyjádření emocí než na specifické vypravování něčeho konkrétního. Prostě spíše působit tak, abychom vnímali emoce a nepřemýšleli.

Myslím, že nikdo, kdo nebyl tak zažraný do těchto videoher možná úplně neocení tuhle hudbu, tedy vlastně ani já. Stejně jako Porter Robinson zmínil, že abychom doopravdy pochopili jeho muziku, museli bychom znát posledních šest let jeho života. Já vlastně nespadám ani do jedné kategorie. Možná proto mám ale k jeho hudbě tak silný vztah, protože i když by tahle záležitost měla jít mimo mě, album Worlds je tak emocionální a neskutečně skvěle propracované, že nemusíte být fanoušek toho, čeho je Porter a stejně si k jeho hudbě najdete vztah. Takže si myslím, že je zbytečné vám tady rozepisovat detaily jeho muziky, když by to stejně vydalo na několik článků. Jednodušší je si to pustit, nepřemýšlet nad tím a jen vnímat, jak to na vás působí.

To podstatné na poslechnutí máte pod článkem, protože Shelter je jak úžasný song, tak i klip, který ocení asi každý fanoušek animace či anime. Ale když tak vychvaluju to album tak sem z něj dám aspoň Sad Machine a Hear The Bells. Chápu, že to nemusí sedět každému (a ani nebude), ale určitě je to změna od obyčejných hudebních věcí a právě to se občas nejvíc hodí.