Paws

Zase se po čase vracím ke svému oblíbenému Skotsku a něčemu, co je mnohem blíže klasickým rockovým nářezům než poslední blogovací týdny. Nejen hudbou ale i přístupem, protože se místo plíživých možností atakovat potencionální posluchače na internetu, jak je to dnes většinou zvykem, si získávají popularitu hlavně poctivými shows. 

Alternativní indie-rocková skupina ze Skotska se skládá z trojice hudebníků, kteří se dali dohromady v roce 2010 a svou první desku Cokefloat vydali 2012. O dva roky později vyšlo asi nejvíce oceňované album Youth Culture Forever a před dvěma lety pod produkcí Marka Hoppuse No Grace. Nehledě na to, že Paws jsou původem z Glasgow, studio a jistý pomyslný hudební domov už si našli spíše v New Yorku.  

Paws se docela odpoutali od svých skotských kořenů. Dokonce natolik, že jsem kdysi četl něco, kde je označovali jako americkou skupinu. Skotská hudební scéna je totiž vzájemně dost propojená, nejen tedy přátelsky jako snad ve většině zemí, ale i stylem. Většina rockových věcí odsud je často snadno identifikovatelná, ale Paws svou tvorbou spíše připomínají zámořské skupiny jako Interpol, We Are Scientists apod. Navíc se v jejich hudbě odráží i inspirace klasickým punkem.

Punkoví fanoušci se tedy u Paws taky přijdou na své, u třetí desky asi nejvíce. Po prvních dvou se jim totiž dostalo chvály od populárního kytaristy Marka Hoppuse z blink-182 a nakonec se s nimi dohodl i na společné spolupráci. Třetí album je tedy produkováno právě Markem, což mohlo původně vypadat jako špatný nápad. Z No Grace se ale nevyklubal žádný pop-punk, jak se někteří strachovali. Naopak je vidět, že si trojice udělala podle sebe a díky Markovi se jim podařilo ho jen trochu lépe žánrově usměrnit... a taky spolu vydržet a dát to album dohromady. Paws měli totiž po koncertování s druhou deskou docela autorský blok a myslím, že v tom jim Mark pomohl víc, než se skutečnou produkcí No Grace. Hned první track je právě o tom, jak bylo náročné zase začít psát muziku.

Ač už to moc nedělám, musím vyzdvihnout i samostatný song - Sore Tummy. Singl z prvního alba, který je dodnes nejpopulárnější a nejoblíbenější mezi fanoušky. Ale oprávněně, protože je celý vystavěný lépe než většina diskografie. Po objevení Paws jsem vlastně asi půl roku na youtube poslouchal a znal jen tento jeden jejich song. Má jedny z nejlepších kytar, co jsem kdy slyšel a navíc jej z typického zvuku kapely vytrhává ještě zpěvačka Alice Costelloe ze skupiny Big Deal. Ale obecně jsou prostě Paws perfektní rock'n'roll ve své drsné, svižné, syrové podobě. 

I texty jsou spíše punkové a jak už je na mém blogu zvykem - emocionálně zaměřené. A nehledě na to, že jsem se do jejich druhé desky dostal ze všech asi nejméně, tak právě na ní považuju texty za nejsilnější stránku. Určitě to byl taky jeden z důvodů, proč byla nominována na nejlepší skotskou desku toho roku. Zmiňované Sore Tummy máte pod článkem a z debutového alba mám ještě rád třeba Pony. Z druhého pak Tongues a třetí má skvělý hlavně úvodní singl No Grace a pak Impernament.