Paul Baribeau

Leccos jsem teď vypsal o interpretech, kteří skrze hudbu poskytují náhled na svět, proto tentokrát pár slov k muži, který o to více vnímá svět vnitřní. Původní punk rocker Paul Baribeau si zvolil ke své sólové tvorbě pouze vlastní kytaru, a tak se stal především na přelomu minulého desetiletí populární v žánru folk punku. A snadno se do něj zamilovali hlavně fanoušci vousatých umělců s akustickou kytarou a srdcem na dlani.

Přestože částečně související žánr keltský punk se u nás stal o něco populárnější (především díky Flogging Molly), folk punk mnoho českých posluchačů nevyhledává. Dost možná je to právě tím, že základ je stále v punk rocku a tedy důležitých myšlenkách sdělených skrze muziku. Ale zatímco u punk rocku a bohatých hudebních aranží se můžete bavit i bez většího porozumění umělci, u hudebně "chudšího" folk punku to jen tak neprojde. 

V článcích k protestům jsem zmínil kapelu AJJ, protože právě ti jsou dnes v tomto žánru asi nejznámější skupinou, která je dlouhodobě vyzdvihovaná za své pohledy na společnost a problémy okolo nás. Paul Baribeau, žijící mimo jiné straight edge lifestylem, byl naopak vyzdvihován za lyrický vhled do duše a všedního života jedince. Svou první desku vydal před více než patnácti lety - v roce 2004 pod obyčejným názvem Paul Baribeau. Nejvíce pozornosti se mu ale dostávalo v letech 2008 a 2010 s alby Grand Ledge a Unbearable. Tou dobou jezdil několik let prakticky nepřetržitě po sklepech s fajn akustikou, kde často bez mikrofonu zpíval srdceryvné skladby pár citově rozhozeným nadšencům. 

Z hlediska samotné muziky je pro něj charakteristická jednoduchost songů - pár akordů na kytaru, krátké verše a chytlavé refrény. Občas dokáže dokonce dodat něco a cappella. Nejde ale samozřejmě o jakkoliv produkčně bohatou muziku, a to i na poměry folk punku. Naopak za provedení a často i za zpěv by mohli "objektivní" kritici velmi snadno Paula strhat. To se dělo však málokdy, protože mu tato muzikálně chudší forma pasuje. Jeho charisma, nefalšované emoce, jemný smysl pro humor a touha posluchačům svou hudbou předat víc než jen pár tónů dělá tomuto žánru stále velkou čest. 

Muziku Paula Baribeau pochopíte asi jen v případě, že nejste až moc bezcitný pařez. Jeho lyrická tvorba je přesně o tom, o čem by dle mého měla hudba být, tedy jaké emoce v člověku probouzí, ne jak dobře zní nebo jak precizně je zahraná. Z jeho hudby se dozvíte o jeho životě téměř všechno. Řekne vám o holkách, které měl, místech, kde vyrůstal. Vše vám poví upřímně, otevřeně a s vtipem, ale pak do toho klidně přidá jeden či dva ne už tak přímočaré verše, díky nimž pak máte pocit, že vám přece vám jen neříká všechno. Právě tyto pasáže působí často nejzranitelněji a díky zranitelnosti a otevřenosti jeho tvorby se spousta z jeho fanoušků dokázala s plno songy snadno ztotožnit. 

Najdete u něj skladby o rozchodech jako Wild Eyes, kdy Paul truchlí nejen nad zmařeným vztahem, ale i nad stále nesplněnou touhou poznat znovu někoho, s kým zažije stejný pocit. Nebo tracky jako Boys Like Me, tedy vlastně jen vyprávění o vyrůstání, přičemž v něm Paul ke konci přiznává, že samotná píseň nemá větší smysl ani pointu. A najdete u něj i smutné skladby, které dokáží posluchače pobavit, stejně jako vtipné skladby, které dokáží rozesmutnit. Všechny ale v člověku umí vyvolat alespoň špetku soucitu, upřímné lidskosti a snad i vědomí, že v těchto myšlenkách a životních situacích není sám. V tom vynikají další dva z jeho nejznámějších songů - Ten Things a Never Get to Know. A pak se u něj samozřejmě najdou i romantické počiny jako Better than Anything Ever nebo zachycení depresí v Christmas Lights a Hard Work.  

Možnost živé show byla pro Evropany v tomto případě vždy mizivá, ale od Paula se obecně z hlediska hudby už zřejmě ničeho nedočkáme. Ve folk punkové komunitě se totiž několikrát pokoušel upozornit na násilnické chování některých interpretů a později odsud odešel úplně, když jej naštvalo, že se všichni umělci stále vzájemně přátelí a tyto "pomluvy" neřeší. Přesedlal nakonec k velmi průměrnému a snadno zapomnětlivému elektronickému sólo projektu New Boy. Ten mu úspěch ale nepřinesl. Nakonec se dle všeho upoutal do klidnějšího a rodinného života, v němž vypomáhá ve zdravotnictví, v komunitě, vyrábí plakáty pro Black Lives Matter a působí mnohem spokojeněji než při tvorbě muziky. Jeho skladby ale dodnes mluví k mnoha posluchačům, protože ne každý den narazíte na umělce, který dělá hudbu téměř výhradně srdcem.