MONO

07.11.2018

Už je to dlouho, co jsem chtěl dát na svůj blog alespoň jednu post-rockovou instrumentální kapelu. Jen jsem dlouho přemýšlel kterou. Nechtěl jsem úplně něco příliš populárního jako Explosions In The Sky, ale zároveň ani novodobější post-rockové kapely, které už zrovna nejsou tolik originální. A vzhledem k tomu, že Mono je na této scéně skoro dvacet a jejich styl by mohl přilákat i fanoušky klasické muziky nebo třeba soundtracků, tak jsem chtěl napsat právě o této japonské čtveřici. 

Mono vznikli v roce 1999 v Tokyu. Od té doby si vybudovali pověst jedné z nejúspěšnějších japonských skupin. Za těch devatenáct let vydali devět alb a desáté vyjde na začátku příštího roku. Jejich hudební styl se neustále vyvíjí, nechtějí se škatulkovat do post-rocku, protože jejich hudba spojuje i prvky shoegaze, orchestrálních kompozic, klasické muziky a plno dalších, díky kterým dosahují emocionálního hudebního zážitku beze slov. Jednoduše by se dala jejich hudba popsat jako epická. V tom smyslu jak graduje, spojuje post-rock s klasickou hudbou a zní jako by byla dělaná k nějakému příběhu, který si ale domyslíte jen vy při poslechu. 

Od svých více post-rockových prvotin se nejvíce začali odpoutávat s albem For My Parents z roku 2012, kde se poprvé odhodlali k práci se skutečným orchestrem. Přestože dříve takhle muziku komponovali, tak si tu orchestrálnost vytvářeli sami. U For My Parents se mnohem více než dřív projevil jejich smysl pro klasickou hudbu, kterou mají spojenou se svou japonskou kulturou. 

Když o nich budete někde něco číst, zřejmě tam bude zmínka o jejich živých vystoupeních. Obecně je post-rock naživo dost jedinečná a kulturní záležitost, ale o MONO se mluví jako o jedné z nejlepších kapel, jakou můžete zažít naživo. Na začátku tohoto roku si je dokonce vyžádal sám Robert Smith z The Cure, aby byli headlinery jednoho z londýnských festivalů. V České republice vystoupili už desetkrát, tak snad po třech letech přijedou i s novým albem. Pokud budete mít pár peněz a času navíc, když se tu zrovna ukážou, tak mi věřte, že takového zážitku byste nelitovali. 

V dnešní době byste našli spoustu post-rockových umělců, kteří by MONO uvedli jako jednu ze svých důležitých inspirací. MONO totiž začínali s hudbou, kdy v podstatě termín post-rock ještě ani nebyl zažitý a oni nějak nevnímali, že začínají tuto hudbu vytvářet. Právě ten nezájem o žánrové zařazení z nich dělá unikátní kapelu, protože se nebojí experimentovat, a tak vzniká už skoro dvacet let hudba, kterou se spousta umělců snaží marně napodobit. Taky to z nich dělá jedny ze zakladatelů tohoto žánrů. Mezi největší inspirace Takaakira Gotoa (kytarista a skladatel MONO) patří třeba shoegaze legendy My Bloody Valentine nebo Beethoven. 

Na nahrávání nové desky vyměnili bubeníka, který je teď tedy novým členem, a tak se spousta lidí strachovalo, jaké nové album bude. Proto MONO vydali před měsícem první singl After You Comes the Flood, aby všem dokázali, že neztratili nic na své hudební osobitosti. Jedny z nejpopulárnějších skladeb jsou pak třeba Silent Flight, Sleeping Dawn nebo Pure As Snow a mou nejoblíbenější máte pod článkem. 

Samozřejmě, že zrovna o této skupině by se toho dalo napsat mnohem víc, ale rozebírat každé album zvlášť je na dlouho (a zbytečné) a vysvětlovat vám samotný žánr post-rock vám přiblížím spíš ve speciálním článku, ale pokud máte rádi klasickou muziku, soundtracky, melodický rock nebo instrumentální hudbu, tak se vám MONO bezpochyby líbit bude.