McCafferty

Kapela McCafferty, na kterou jsem delší dobu úplně zapomněl, se mi připomněla novou vydanou věcí minulý týden a vzhledem k tomu, že teď toho mám moc a nestíhám objevovat tolik čerstvých skupin, tak vám je sem se zpožděním doporučím. 

McCafferty vznikli kolem roku 2012, kdy vydávali opravdu spíš jednodušší blbůstky, které jsou ale zpětně pořád kvalitní, pokud si na jejich muziku zvyknete. I když Nick Hartkop (zpěvák) svoji starší tvorbu komentuje o dost krutěji. Mají plno Epéček, přičemž spousta z nich opravdu až tak závratná nejsou. Debutové album Beachboy vyšlo 2014, ale kapela směřovala k braní hudby vážně dle svých slov až tak od roku 2017. Proto vydali před pár měsíci druhé album Yarn už pod taktovkou Triple Crown Records, takže se jim dostalo mnohem víc pozornosti (za mě pořád vede první deska). No a nakonec ještě teď vyšla kompilace s názvem Sums of All Fears. 

Pokud vím, tak v začátcích svou hudbu označovali jako akustický punk. Poslední album, resp. kompilace zní jako kdyby tomu chtěli McCafferty dostát a je tam plno songů, kde se využila jen kytara. Celá deska má 33 skladeb a původně to vypadalo, že tam bude spousta verzí stejných songů, ale Sums of All Fears je v podstatě plnohodnotné album, narvané věcmi z Epéček a dalšími, které třeba nikdy oficiálně nevyšly. Víc toho asi nenapíšu, protože to vydali teprve minulý týden a ještě jsem si to všechno nestihl pořádně poslechnout.

Jinak je jich hudba relativně označitelná jako punk rock, místy akustický, místy dance punk třeba, ale já se je snažím škatulkovat asi o něco méně než punková scéna, už jen proto, jak zvláštně se vyvíjí skrze všechna Ep. Ne že by si nedrželi svůj vlastní zvuk, ale když jsem je slyšel poprvé, tak mi zněli jako klasický punk rock, později jako mix The Menzingers, které tady mám na blogu, a Blink-182. Teď už bych je po poslechu celé diskografie radši neřadil úplně někam konkrétně, protože v tom pořád nacházím něco jiného než v obyčejném punk rocku.

Moc dobře vím, že většina normálních posluchačů hudby nějak extra nehrotí texty. Pokud je tady ale nebude vnímat, tak se vám nebude líbit ani muzika samotná, protože je na tom postavená celá tvorba McCafferty. Nick odjakživa chtěl vyprávět příběhy v textech, vypsat se z naštvanosti, depresí, frustrace a přesně taková tvorba McCafferty je. Navíc je výhoda, že Nickovi jde skvěle rozumět pokud člověk trochu umí anglicky a většinu textů nemusí ani dohledávat. A pro mě osobně jsou Nickovi texty obrovský masterpiece, protože to není (jen) takové to stěžovaní si na těžký život, ale opravdu osobní zpovědi, depresivní témata s občasnou ironií a zajímavými hrátky se slovy, které mě baví při každém poslechu. 

Opět to není jedna z těch kapel, které jsou zrovna od začátku líbivé. V podstatě jediná skladba, která mě napadá jako chytlavá od prvního poslechu, i pokud vůbec McCafferty neznáte ,je právě Paper, Pencil, Copyright, kterou máte dole pod článkem. Je to myslím taky jediná skladba za celou existenci, ke které udělali klip, takže zřejmě věděli proč. Ze starších se ještě dá zkusit na první poslech Alligator Skin Boots a Blue Eyes Like The Devil's Water. Z pozdějších Daddy Long Legs (má oblíbená v původní verzi) a Cut Out The Pieces. Jo a pokud někdy uvidíte na youtube, jak hrají live, tak se nedivte, že se občas oblečou jak idioti. Docela je baví si z lidí dělat srandu.