Lizzy Farrall

Jestli jsem minulý týden u Origami Angel zmínil, že byli mým oblíbeným objevem předešlého roku, Lizzy Farrall by určitě patřila na druhé místo. Je jedním z interpretů, o kterých je právě ideální čas napsat, protože před pár dny vydala první studiovou desku. V době nemožnosti koncertování a kdy navíc není muzika ani pro hudební nadšence na vysokém levelu důležitosti, mají ovšem hudebníci jako Lizzy Farrall docela problém dostat svoji tvorbu k širší veřejnosti.

Britská alt popová zpěvačka se začala pohybovat na scéně přibližně před čtyřmi lety a letos se konečně dopracovala k debutové desce. Ta nese název Bruise a je posunem k trochu popovější muzice od více alternativních až rockových počinů z dřívejška. Tím pádem nemá Lizzy vůbec snadnou pozici v Pure Noise Records, pod kterým svou tvorbu vydává, protože jde o punk rockový label. Posluchači tohoto žánru totiž k popu nejsou vždy úplně shovívaví.

Ti, kteří shovívaví jsou, se s ní snadno ztotožní, protože je upřímná a její témata s lidmi rezonují. Vlastně jedna z nejčastějších pochval kritiků je to, že Lizzy píše od srdce bez ohledu na to, co si o tom posluchači řeknou. A vzhledem k tomu, že její inspirace se nachází například v The Smiths nebo The Cure, nikdy se nenaučila psát veselé texty. Jde tedy o temnější popík a nic pro konzervativní část populace. Píše o užívání drog, toxických vztazích, duševním zdraví a dost otevřeně i o sexu. 

Ohledně popu se sama vyslovila, že v takovém žánru dnes umělec dělá víceméně už jen to, co tvoří plno ostatních interpretů. Zároveň si ale stojí za tím, že i profláknutý žánr může být pořád osobitý, pokud se zpracuje zajímavým způsobem. Jinými slovy nedělat pop primárně kvůli tomu, že ním člověk zaujme největší část veřejnosti. A tak si Lizzy v tomto stylu hledá svoji osobitost chytlavými refrény, pozitivními beaty, nostalgickýma synťákama a občas i akustičtějším hudebním provedením. Vše doplňuje špetkou své rock'n'rollové duše. Některé její songy by tak zapadly do hudební scény před čtyřiceti lety, jiné jsou zase více industriální. 

Bohužel dnes spousta lidí vnímá pop jako jednotvárný žánr, takže se pak například u songu Gas Lighting objeví názor, že se Lizzy a další alt popoví interpreti přizpůsobují Billie Eilish. Což v první řadě není pravda, nehledě na to, že zrovna Gas Lighting mi z nové desky přijde kvůli textu nejslabší. Billie se ale pro popové posluchače stala momentálně takovou ikonou, že ji slyší v čemkoliv stylově podobném... včetně umělců s mnohem menší reputací, kteří takovou tvorbu vydávali již dávno. To, co je populární, nutně daný žánrový směr neutváří. Spíše dokáže využít prvky toho, co už v muzice dávno je, dobře je zpracovat a udělat z toho trend. To je prakticky Billie Eilish. 

Zpět k Lizzy, protože ještě stojí za zmínku alespoň to, že má na kontě zajímavé kolaborace. V songu Knight Rider na desce Bruise se objevil Bradley Walden - zpěvák rockové kapely Emarosa. Zároveň se Lizzy ukázala na skladbě Fall Apart od Coryho Wellse, který si i přes krátké působení na scéně vybudoval slušnou pověst. A asi by taky stál za menší článek, protože je to v současnosti jeden z nejlepších hlasů na Pure Noise Records. 

Ze songů se rozhodně hodí začít na indie akustickém Broken Toy. Další hitovky jsou hlavně Barbados nebo jak z osmdesátek vystřihnutý track Addict. Ze starších věcí třeba Better With, kde Lizzy mimochodem nahodila i mikinu metalových Counterparts.