Life

Kvůli nedostatku časových možností se prodlužuje doba mezi články, ale vzhledem k nynější politické situaci jsem si řekl, že se i v říjnu ještě jednou vrátím za festivalovou sezónou. Kapelu Life jsem až do jejich setu na Rock for People znal pouze jménem a jinak o nich věděl velké nic. Pokud vás ale občas štve politika nebo máte v hudbě rádi agresivní punkovou energii, osloví vás Life na první dobrou.

Life je kapela z anglického Hullu, který u nás sice známe jen díky anglické Premier League, ale i tahle čtveřice dělá svému městu stále větší čest. A to hlavně tím, jak ryje do vlastní země. S nadějí i neobyčejnou rozezleností. Zejména na debutovém albu z roku 2017 Popular Music. Druhé album vyšlo před pár týdny a neslo název A Picture Of Good Health. Že jsem si tahle slova prozpěvoval celý den jejich koncertu v Praze, je vzhledem k mému zdraví asi stejná ironie jako název samotný. Všichni členové kapely se totiž stihli u tvorby téhle studiovky aspoň jednou zhroutit. 

Toto album se na rozdíl od prvního zaměřilo více na vnitřní svět člověka, což vůbec nevadilo, protože právě při pražském koncertu před pár dny tahle kombinace politiky a emocí fungovala skvěle. Je zábavné vnímat hudební skupinu, která se snaží upozornit na politické problémy, a přesto se do toho nestydí vložit i vlastní osobní prožitky. Life prostě chtějí zpívat například i o tom, jaké to je být svobodným otcem (Half Pint Fatherhood), ale ta politika je štve natolik, že se jí nemohou vyhýbat. A to je podle mě výborná pointa hudby Life, protože tohle všechno je život - dělat něco se svou existencí, ale nikdy nezapomínat na dění kolem nás.

Taky proto si Life rádi rýpnou do současných hudebních hvězd, které se chtějí odtrhnout od reality a zpívají svému publiku jen hezká slova bez myšlenky. Z toho důvodu vyšlo první album Life bez nahrávací společnosti, aby jim nikdo nekecal do toho, do čeho chtějí kecat oni. I bez labelu si získali rychle fanoušky mezi posluchači pořádných současných punkerů jako Slaves nebo Idles. K jejich zvuku ani není třeba víc psát, protože nehledě na žánrová zařazení dokáží Life zachytit tu správnou punkovou energii, přestože vlastně nedělají nic až tak inovativního a neznámého.

Druhá deska je bezpochyby lépe produkovaná, hudebně pestřejší a ani textově nestrádá. První v sobě má ale určitou jiskru, která by se dala nazvat voláním po revoluci. Life totiž jen tak nekecají o něčem, co si vymysleli ve studiu. Frontman Mez Green i bubeník Stewart Baxter pracovali v jedné z nejchudších částí Yorkshiru. Dělali v centru pro mladistvé, kde pomáhali chudým, drogově závislým, lidem bez domova apod. Podle Meze bylo tohle jedním ze základních stavebních kamenů první desky a jejich hudby obecně. Chtěli dát uměním naději a sílu mladé komunitě v Hullu. A tak se s vyhlídkou na lepší zítřky pustili do muziky, kde si na všechno mohli stěžovat. V nejlepším smyslu slova. 

Life vidí ve vzteku skvělý pohon pro zlepšení společnosti, pohon, jaký se dá využít k tomu, abychom vzali životy do vlastních rukou. Proto je štve, jak se vláda staví k mladým lidem, vzdělání, vychování, práci či budoucnosti státu nebo planety. Proto má tohle album dnes ještě větší význam. Kdo byl totiž před dvěma lety, kdy deska vyšla, naštvaný jen trochu, je teď už dopálený alespoň jako Life. Brexit se stal za ty dva roky ještě kontroverznějším tématem a frustrace z neschopnosti politiků nyní přerůstá do masových protestů. Nejde jen o Británii, lidé po celém světě jsou čím dál víc naštvaní - hnutí Extinction Rebellion se původně mobilizovalo v Británii, ale za životní prostředí se už bojuje ve všech civilizovaných zemích, Česko nevyjímaje. Protesty proti populismu prorůstají skoro každým evropským státem a Turecko podniká genocidu, zatímco si Trump hraje golf. Tím pádem se s tím Life neserou a při koncertech uslyšíte prohlášení jako "fuck Donald Trump", "fuck Brexit" nebo "fuck Boris Johnson". A protože tyhle věci běží spoustě lidem v hlavě, Life jsou ideální volbou pro chvíle uvědomění, že v těchto myšlenkách nejsme sami.  

Pokud vnímáte tyto politické události v souvislosti s hudbou Life, pak skutečně poznáte, že v jejich vzteku je obrovská frustrace a smutek ze současného stavu ve světě, a proto nás navádí k tomu, abychom využili ten vztek a šli s tím něco dělat... a taky se přitom pořádně pošramotili na jejich show. Mínění Meze Greena o punku tohle dokonale vystihuje, tedy že punk není o hraní v kapele, ale o postavení se systému - vzít si zpět svůj osud a svoji budoucnost. Kvůli tomu vidí Life v mládí až radikální sílu, která může změnit politické a globální dění, což vyjadřují hned v prvním songu, In Your Hands, na debutovém album. Pokud chcete ještě jedno plus, mají výbornou a velmi znepokojující basistku. A ještě než se pustíme do té revoluce, tak zkuste třeba Niceties, Popular Music nebo Bum Hour.