Komplexní vztah punku a Margaret Thatcher

Právě tomu bylo devět let od smrti bývalé britské premiérky Margaret Thatcher. Její dědictví se nenese jen v duchu zničení hnutí pracujících, drastické ekonomické nerovnosti a nezaměstnanosti, ale také v hudební tvorbě, která "díky ní" vznikla. Svou vládou proti sobě poštvala velkou část Británie natolik, že po její smrti slavili v ulicích mladí, staří, od rodin dělníků až po punkery nebo fotbalové fanoušky, v rádiích znělo "The Witch Is Dead" a po desetiletích punk i nepunk stále produkuje skladby, které ji velmi jemně řečeno zavrhují. Ne každý ví, proč tomu tak je, zejména když ji velká část naší pravice a médií idealizuje a její chladnokrevnost a krutost představují jako sílu charakteru – tak si ji s hudbou zrekapitulujme. Thatcher totiž vdechla punku nový život.

Margaret Thatcher byla zvolena jako britská premiérka za konzervativní pravicovou stranu v roce 1979 a byla vůbec první ženou na této pozici. Zemi vládla do své rezignace 11 let a za toto období stoupl počet domácností žijících v chudobě z 13 % na 22 % a dětská chudoba se v 90. letech dostala dokonce na nejvyšší v Evropě. To ale není zdaleka jediný důvod, proč je jednou z nejnenáviděnějších postav britské historie. První si udělejme krátký výčet a pak se podíváme na hudební odezvu.

Thatcher se stala přední představitelkou neoliberalismu (dobré shrnutí téhle ideologie najdete třeba v těchto devíti minutách), což znamenalo předně extrémní privatizaci – privatizovala klíčová průmyslová odvětví tak, aby vyhovovala korporátnímu zisku, což vedlo k obrovskému navýšení nezaměstnanosti, zhoršení pracovních podmínek, zhoršení finanční situace nižší a střední třídy apod. Privatizovala taky sociální bydlení, což vedlo k tomu, že se bydlení stalo mnohem méně finančně dostupné a zvyšoval se i počet lidí bez domova. Logicky docházelo ke gentrifikaci, ve městech se začaly tvořit chudší vyloučené oblasti a plody téhle politiky sklízí Británie dodnes nejen v podobě bytové krize. Kromě toho se postarala o velké škrty v sociálním odvětví, například vzdělávání, v tomhle ohledu byla populární tím, že zakázala mléko zdarma na základních školách, což jí vysloužilo nelichotivou přezdívku Thatcher Milk Snatcher. Jednou z nejméně populárních reforem byla tzv. daň z hlavy. Šlo o daň, která nezávisí na hodnotě majetku daného člověka, ale na počtu lidí, co v domácnosti žijí, což extrémně znevýhodňovalo chudší část obyvatel. Jinými slovy, člověk v garsonce zaplatí na daních stejně jako miliardář ve svém sídle. Právě tohle vedlo asi nejvíce k rezignaci Thatcher po obrovských a násilných protestech.

To vše si obhajovala tím, že stát nebude přece zasahovat do života lidí, každý svého štěstí strůjcem, k čemuž se dostanu. Tahle mentalita se ale netýkala státní moci, tu naopak chtěla rozšířit, velký nárůst financí přišel právě v sektoru policie, zejména kvůli vzrůstajícím protestům a stávkám. Policistům se zvýšily platy téměř o polovinu, aby nekladli otázky a dělali, co bylo třeba... pomáhat a chránit – stát, ne lidi samozřejmě. Policejní represe byly důležitou součástí její vlády. Aby tohle vše totiž mohla provést, potřebovala doslova zničit odbory. Ty se staly hlavním lídrem odporu proti Thatcherismu, skrze ně se vedla dlouhá stávka horníků. Kvůli volnému trhu a deregulaci bylo totiž najednou mnohem levnější uhlí dovážet, stejně jako další zdroje energie, a tak se rozjely plány na zavírání mnoha dolů a privatizaci těch ostatních. Masová vlna nadcházející nezaměstnanosti vedla k odporu nejsilnějších odborů v Británii. 

Vláda Thatcher se ale nechtěla vzdát jakýmkoliv požadavkům pracujících, a tak na stávku a protesty reagovala policejní brutalitou, represemi a rozháněním davů. Například v Orgreave byly lidé napadeni šesti tisíci obrněnými policisty i policejními psy, což se stalo jedním z nejnásilnějších potlačení občanského odporu policií v moderní historii Británie. Stávka vydržela rok, než frustrace, demoralizace, policejní brutalita a nedostatek peněz stávkujících vedl k pádu odborů. V souvislosti s touto stávkou musím rovnou zmínit song Red Hill Mining Town, kde U2 hrají track v klipu symbolicky v dolech. Privatizace a zavírání proběhlo dle plánů, ale Thatcher věděla, že zničit nejsilnější odbory v Británii znamenalo, že může cokoliv, účast v odborech a jejich síla byla v následující letech potlačena natolik, že se do dnešního dne zdaleka nenavrátila do stádia před její vládou. Podařilo se jí tak vést zemi k terciarizaci (hlouběji do ekonomiky nepůjdu), a tak zničit třeba ocelářský průmysl nebo národní automobilky – manufaktura se přesunula do jiných zemí za levnější peníze. V prvních čtyřech letech její vlády se navýšila nezaměstnanost o téměř dva miliony lidí a ceny nemovitostí na trhu s bydlením vzrostly do trojnásobků.     

Tohle je ekonomická stránka její vlády – zničující privatizace (stala se inspirací pro naše devadesátá léta), deregulace, masivní škrty ve veřejném sektoru. Hudební reakce přišla zejména v novém směřování punku, už nešlo jen o odpor k autoritám, ale ke konkrétní autoritě ztělesňující to nejhorší. Punk by (zřejmě) nezaniknul, ale zvolení Thatcher mu vdechlo nový život, a ten se začal více politizovat. To dobře symbolizuje dodnes nezapomenutelný song No Government od Anti-Pasti. Tyhle protivládní songy byly v punkovém odvětví pod taktovkou mladé generace (povětšinou) anarchistických a jinak obecně levicových umělců. Ti se stavěli na odpor nejen hudbou, ale i přímou podporou organizacím a lidem, které tato politika zasáhla. Případně i trolením, jako se to povedlo kapele Crass, která se stala populární v punku i médiích tím, že zfalšovala nahrávku telefonátu Thatcher. Skupina byla jednou z největších kritiků tehdejší vlády a jejich nejslavnější song How Does It Feel byl stejně jako jimi zfalšovaná nahrávka o britském masakru na Falklandských ostrovech v roce 1982. Tou dobou se Thatcher stávala silně neoblíbenou, a tak jí vyhovovalo vytvořit si nového nepřítele, k čemuž jí dalo záminku argentinské uznání Falkland jako svého území, to označila jako invazi, poslala vojáky na Falklandy a vyvraždila stovky lidí, aby si zachránila politickou pozici. Obnovila britskou kolonii a v očích mnoha se prokázala jako železná lady, což byl do té doby spíš vtip na její konto. Zkrátka řečeno, ztrácela pozici, tak zahrála na notu nacionalismu. Svou zahraniční politikou si mnoho přátel mimo fanoušků kolonialismu tedy taky nezískala, kromě vraždících maniaků jako diktátora Chile Pinocheta. Její vztahy s ním i potom, co nechal popravit přes 300 tisíc lidí a mučil desetitisíce politických vězňů, sahaly tak hluboko, že se dokonce bála cestovat do mnoha zemí, protože by v nich mohla být zatčena jako válečný zločinec pro podporu diktátora. Když jsme u Chile, zmíním U2 ještě jednou se songem Mothers of the Disappeared. Pozitivní přístup k ní nepanuje ani v afrických zemích, například Nelsona Mandelu považovala za "typického teroristu", a její domácí politika silně vyeskalovala severoirský konflikt.

Fetišizaci války s Argentinou a podporu nacionalismu kritizovali asi nejlépe New Model Army songem Spirit of the Falklands. Mnohem více se ale do Maggie rylo kvůli domácím represím. The Larks přišli s punkovým zněním pokřiku stávkujících Maggie Maggie Maggie Out Out Out, The Exploited jí věnovali obecně velkou část své tvorby, anarcho-punkeři Thatcher On Acid si ji dokonce dali do názvu kapely. Mezi další otevřeně anti-Thatcher punk kapely se pak řadili třeba The Pop Group, Flux Of Pink Indians, Conflict, Poison Girls, Discharge, Icons of Filth nebo jedineční Subhumans a desítky dalších. Například anarcho-punkeři Chumbawamba jsou dnes sice známí jen kvůli všemi oposlouchanému tracku Tubthumping, jinak se ale podíleli na albu věnovánu stávkujícím a dokonce měli roky předchystané album na den, kdy Thatcher zemře. Vlastní kapitolou by byli The Clash. Legendární skupina si toho skrz svoji tvorbu stihla říct ke státu nebo policejnímu násilí leccos, k Margaret Thatcher se ale stala nejpopulárnější skladba London Calling. The Clash byla natolik ikonická formace, že i plno pravičáků neodolalo tehdy poslouchat skladby, které se jim vysmívají, proto se zrodila část fanoušků, kteří dodnes brečí, že punk není levicový a že punk je o tom, že si člověk "dělá, co chce" a prostě revoltuje. 

Z toho důvodu jen menší osvětlení k punku, když jsme si definovali vládu Thatcher, tak to udělám i s punkem – punk je politickým hnutím stejně jako je hudebním žánrem. Na extrémní situaci reagovala subkultura extrémní módou, extrémním vztekem, extrémní zvukem, extrémním "tancem" (vznikl mosh pit) i politikou. Punk se postavil proti konvencím a konvence byly dané v Americe i Británii konzervatismem a kapitalismem. Tato subkultura tak vzešla ze silně levicových kořenů, a tím nemyslím jen počátky punku, punk byl pokračovatelem rock'n'rollu, a ten byl konzervativní pravicí viděn jako perverzní a skandální muzika, lidé se báli, že se kvůli němu budou "míchat rasy" apod. Rock'n'roll se zrodil z bluesu, tedy černošského žánru umělců, jenž vznikal od dob otroctví Afroameričanů přes segregaci a zákony Jima Crowa až po Martina Luthera Kinga a boj za občanská práva. Tam se naprosto logicky zrodila nenávist k autoritám a hierarchii.

Doba před Thatcher možná byla pro punk jen revolta proti všemu za účelem ničeho víc než revoltování. Ale toto krátké období se změnilo hned na konci 70. let (i díky silnému vlivu The Clash a Crass), kdy se punkové hnutí začalo tvarovat do hodnot, kterých se snaží do dnešního dne držet. Anti-korporatismus, anti-rasismus, radikální feminismus, být za práva pracujících, být silně proti diskriminaci a protiváleční (protiválečné hnutí se rozvíjelo logicky o krapet víc ve Spojených státech. Tam byl směr punku dán stejnou politickou bestií v mužském provedení, tedy Reaganem, což by zasloužilo vlastní článek, a tak se zámoří vůbec nevěnuju). Jinými slovy, jestli počátky žánru se Sex Pistols byly pouze o zničujícím nihilismu, The Clash v rozvoji punku skladbami o rasismu či policejním násilí začínali tvořit politický protest. To potvrzoval i jeden z nejvlivnějších umělců osmdesátých let Billy Bragg, který otevřeně přiznal, že s punkem začal kvůli účesu a o Thatcher nic nevěděl, zatímco o pár let později po stávce dělníků se definoval jako socialista. Mezi anarcho-punkery se taky rozvíjel smysl pro vzájemnou pomoc a tzv. přímou akci, tedy nejen podpora a solidarita s hnutími za práva občanů proti vládní politice, ale také akce ve stylu různé občanské neposlušnosti, stávky, bojkoty, ekonomické sabotáže, protesty či graffiti, přičemž někteří věřili v přímou akci i v násilnějším slova smyslu jako obranu proti státu. Tím mám na mysli určité sabotáže třeba v masném průmyslu, vandalismus apod. 

Pomoc lidem a odpor proti autoritě, státní moci a nacionalismu byl samozřejmě v přímém rozporu s Thatcher a čím extrémněji zaklekávala na nižší třídy a svou ekonomikou podporovala korporátní zájmy, zatímco lidé trpěli, tím více se punk rozšiřoval a levicově radikalizoval (a to i samotní umělci viz zmiňovaný Billy Bragg). Stával se bezpečným místem pro velkou část společnosti, jíž Thatcher otevřeně opovrhovala, dle ní tedy spodina. Zaměřuji se na punk, ale je snad jasné, že po její smrti zdaleka neslavili jen anarchisté a punkeři. Jak je zřejmé z popisu výše, její politika dopadla na mnohé velice tvrdě a kdo nebyl z bohaté rodiny a zažil důsledky její vlády, dobře věděl, proč se slaví. Rány se nezahojily, zejména pokud jste dostali obuškem za to, že jste chtěli aspoň minimální mzdu. A v roce 1984 bylo v ulicích několik milionů lidí, takže jich schytalo ránu opravdu hodně. Není divu, že píseň Čarodějnice je mrtvá z pohádky Čaroděje ze země Oz se vyšplhala po její smrti na vrcholy britských hudebních žebříčků.   

A proto je nutné zmínit, že kritika Thatcher, policie a neoliberalismu nebyla zdaleka slyšet jen v punku. Přispěli i takoví velikáni jako Pink Floyd, Morrissey fantazíruje o její smrti v songu Thatcher on Guillotine, podobný sentiment vyslovil Elvis Costello, který ve svém songu doufá, že bude žít dostatečně dlouho, aby pošlapal Thatcher hrob (to se mu splnilo), svoje přidali taky Duran Duran, George Michael, Sinead O'Connor, především Pet Shop Boys zachytili brutální dopady Thatcherismu, pak taky zmiňovaní U2 a velice populární se stalo také Ghost Town od The Special.  

Kromě ekonomických prvků výše je součástí neoliberalismu také víra v "osobní odpovědnost", kterou mohla Thatcher obhájit prakticky cokoliv, například pokud kvůli vaší politice miliony lidí přijdou o práci, stačí přesvědčit společnost, že je každý odpovědný sám za sebe, takže je to jejich chyba, jejich selhání – tohle smýšlení trvá dodnes, když se zvedá inflace, lidem se nezvedají platy, nájmy jsou šílené a pořídit si děti nebo vlastní bydlení je finančně nemožné, tak je to přece vaše chyba, prostě máte tvrději pracovat. Thatcher v tomto ohledu slavně prohlásila "neexistuje žádná společnost, pouze jednotlivec". Dařilo se jí tím podkopat kolektivní spolupráci pracujících, protože jednotlivec nic nezmůže, zato kolektivní hnutí byla a dodnes jsou pro vládu a korporace nebezpečím (zkrátka nepřijdete jednou do práce a vyhodí vás, když ale nepřijde celý kancl, tak sledujte, jak s vámi bude firma jednat). Tímto způsobem se Thatcher stavěla v opozici i například vůči feminismu, který nazývala jedem, protože každá žena si to má zařídit jako ona, mít možnosti a peníze jako ona, pak bude úspěšnou ženou. O to víc mohly ženy zapomenout například na dostatečné příspěvky na dítě. Pohrdala svobodnými matkami a tvrdila, že by měly přijít o státní benefity a být umístěny v křesťanských organizacích. Žádná empatie, žádný soucit s lidmi, které její politika ničila, to byla ta železnost Thatcher. Britská kapela Hefner vydala po její vládě skladbu The Day That Thatcher Dies, kde odkazují právě na to, proti čemu byla její vláda postavena, a to je starost, péče, empatie, solidarita a jejich slovy jednoduše láska. Nejvýstižnější jsou právě verše o tom, že Tories (jak se říká v Británii konzervativcům) neví, co láska znamená. A tak radši budou hledět na ekonomické "hodnoty" a ne na hodnoty lidské a obecně na kvalitu života občanů.

Britský punk s Thatcher nezemřel. Pohled na ekonomickou vizi Thatcher v poslední době nabídli třeba Enter Shikari. Ti ryjí do kapitalismu v podstatě odjakživa, na posledním albu se ale víc věnovali zničujícímu postupu lidstva ke klimatické katastrofě a jedním z vlivů je i rozvoj neoliberalismu. Songem T.I.N.A poukazují na další slavný citát Thatcher "není žádná jiná alternativa" odkazující na tržní ekonomiku kapitalismu jako na nejlepší možný systém. Enter Shikari tvrdí, že rozeznávají hloupost takového tvrzení a odmítají se smířit s tím, že náš jediný způsob života je ten, co nás přivede ke zkáze. Jako bychom si nedokázali představit nic jiného, tak prostě živoříme a "fungujeme". Přestože jiné alternativy jsou, tohle smýšlení nám dle anglické kapely brání v pohledu k lepší budoucnosti a nutným změnám.

V posledních letech se taky hodně řeší "britská mládež" jako problematická, dokonce násilná, a nejlíp to vystihuje Frank Turner ve folk punkovém songu Thatcher Fucked The Kids. V první sloce se věnuje tomu, jak jsou mladí násilní a jde z nich strach, postupně ale přistupuje k tomu, proč to tak je. O vyjádření "žádná společnost, pouze jednotlivec" Frank říká, že když neexistuje společnost, tak na ničem přece nezáleží a pak se všichni diví, že mladým chybí smysl pro komunitu nebo solidaritu s jinými. Jak Frank zmiňuje, pokud je to tak, že jsou mladí "grázlové", naučili se to od Thatcherismu, přímo říká "strávili jsme roky učením dětí, aby se nestarali". Celá druhá sloka je zobrazením pokrytectví současného smýšlení, že jsou mladí líní nebo nevděční "systému". Zmiňuje, jak elity/korporace dlouho potřebovaly finanční pomoc od státu v poválečných letech, ale jakmile byly za vodou, odkoply za sebou žebřík a nechaly nás napospas. Viníme mladé, že "nechtějí" pracovat, stěžují si, snaží se něco změnit nebo propadají závislostem, depresím, frustraci – místo toho bychom ale dle Franka měli vinit ty, kdo "prodali jejich budoucnost nejvyšší nabídce".

Píšu hlavně o přímých odkazech na Thatcher, ale politická muzika se na ostrově samozřejmě stále věnuje dopadům společenské frustrace, ekonomické nerovnosti, vzestupu nacionalismu a podobným tématům, které se za Thatcher prohlubovaly a dnes jsou zde cítit dopady o to silněji. A tak trochu mimo punk – bytovou politiku a téma "problematické" mládeže vystihl před lety hudebník Plan B se songem ill Manors. Adresuje typické mýty o horších čtvrtích v Londýně, kde se kvůli předsudkům bojí lidé imigrantů, drog, zlodějíčků a kdo ví čeho ještě. Tak to dle rappera alespoň vidí ti, jež tam nikdy nevkročili, a tak jsou lidé z chudých čtvrtí automaticky odsouzeni být tím, co si o nich ostatní myslí, o to víc se uzavírají do svých komunit, kde se o sebe musí starat sami... tou dobou se navíc řešila olympiáda v Londýně a obrovské peníze šly třeba na olympijské stany v místech, kde ale na rekonstrukci a zlepšení podmínek k životu nikdo nedá ani libru. Zmiňuje jako příklad taky komunitní centrum, kde se dal trávit čas, ale když ho museli zavřít, tak se mladí o to snadněji nachomýtnou k horším vlivům. Klip ukazuje záběry z tehdejších nepokojů v Londýně i Tottenhamu, jež vypukly v roce 2011 právě z těchto ekonomických důvodů.

Kritika se tímto způsobem v punku posunula od Thatcher k dopadům Thatcherismu. Tedy od ztělesnění zla ke zkorumpovanému systému. Významnými představili je nyní například duo Bob Vylan, ti se často věnují rasistickým prvkům režimu, které jsem u Thatcher a Británie přeskočil úplně, protože by to bylo na další článek. Dopady ekonomické vize minulých let odráží třeba jejich track England's Ending, jinak ale téměř každý song mapuje krutým způsobem nejhorší aspekty Británie. Servítky si nebere ani další punková formace Kid Kapichi. Radiálně se staví třeba proti policejním represím a satirizují policejní monopol na násilí, kdy po zuby obrnění týpci v uniformách můžou vymáhat opresivní zákony násilím, zatímco ostatním je řečeno, že násilí přece není odpověď. Vysmívají se tomu, že jsou nazývaní grázlové, když se staví na odpor politice, která ničí jejich životy, a popisují také realitu, kdy lidé pracují do sedření a stejně to v dnešní době nestačí k důstojnému přežití. Satirizujícím způsobem se daří popisovat atmosféru Británie také nové formaci Yard Act a fantastickými pokračovateli spojování aktivismu, politiky a hardcorové energie jsou pak Petrol Girls.

Mimo dalších by se daly jmenovat ještě Shame, Muncie Girls, Boston Manor, Pengshui, Life, Snash nebo Idles. Z méně populárního subžánru v pozadí rozhodně nezůstává ani folk punk jako Onsind nebo ska punk například v podobě kapely Faintest Idea. Dále se pak skupina Crown Court věrně drží zvuku osmdesátkového punku a naopak experimentální projev přidává na scénu Nuha Ruby Ra nebo Grove s příchutí tanečního žánru dancehall. Jeden z nejzajímavějších projektů minulého desetiletí jsou Sleaford Mods a anarchistické myšlenky se snaží někteří přelévat i do prostředí metalu, kde vládne často odlišné smýšlení, proti čemuž bojuje antifašistický black metal Dawn Ray'D. A když jsme u metalu, v metalcorovém odvětví dosáhli obrovských úspěchů Architects, kteří taky nenechávají na kapitalistickém systému jednu nit suchou. Britský punk dnes pokračuje v mnoha podobách, přestože není tolik na očích.  

Nakonec je s jistou dávkou ironie nutné říct, že vztah punku a Margaret Thatcher nebyl jednostranný, i Thatcher se chtěla vyjádřit k tomuto žánru. Je to pár let, co vyšly dokumenty o tom, jak má promluvit na adresu punku. Dle poradce to nebude příjemné, ale musí držet krok s mladými. Na adresu punkové muziky jí poradili, aby řekla, že jde o "velmi jednoduchý hudební styl plný protisystémových představení". V daném dokumentu je mimo jiné gramaticky špatně napsaný hudební nástroj, dále jeden z bodů byl, že mladí jsou apolitičtí a tyhle radikální desky si kupují jen kvůli muzice a taky, že rebelie je součást dospívání. Zároveň se zmiňovali o punku jako o něčem mrtvém, co panovalo jen v druhé půlce sedmdesátých let. Což je ironické, protože mezi Thatcher a punkem zůstala dodnes naživu jen jedna věc, která měla duši. 

Jako vždy cítím na závěr potřebu vyjádřit, že jsem se nevěnoval mnoha aspektům vlády Thatcher, třeba policejní zátahy na taneční muziku, boji s fotbalem a fanoušky, odporu vůči gay komunitě nebo feministickému hnutí, stejně tak by vyšlo na dlouho, jak se její režim podepisuje na rasové nesnášenlivosti – proto doporučuju znova Bob Vylan. Hlavně jsem ale nešel příliš hluboko do tématu "osobní odpovědnosti", protože na filozofickou debatu tady nemáme prostor. K neoliberálnímu smyšlení a jeho dopadům bych odkázal na články tady, tady a tady, na Youtube se kanály Philosophy tube nebo Contrapoints věnovaly tématu osobní odpovědnosti detailním a kreativním způsobem. V rámci knih o neoliberalismu bych odkázal na Kapitalistický realismus od Marka Fishera, Záhadu kapitálu od Davida Harveyho, Šokovou doktrínu od Naomie Klein a k individualismu a kolektivismu doporučuju Evoluce a Revoluce od Grahama Purchase, kde najdete i úvod do anarchistického myšlenkového hnutí.