Ingrid Michaelson

26.02.2018

Než zase v příštích dvou, třech týdnech připravím věci, o kterých je tady opravdu těžko slyšet, pokud po nich nepátráte, musím ještě napsat pár slov o Ingrid Michaelson, což jsem měl v plánu už někdy v listopadu. Je mi jasné, že teď trochu míjím svou cílovou skupinu čtenářů, ale Ingrid je zpěvačka, kterou poslouchám už spoustu roků, a i přes narůstající popularitu v průběhu let je u nás stále docela opomíjena. Akorát je to čistý popík na nenáročný poslech, ale o to šílenější věci chystám na příště. 

Ingrid Michaelson je americká skladatelka a zpěvačka. Ve čtyřech letech začala hrát na piano, v devíti zpívat a později se začala učit i na další nástroje. Už od malička poznávala prostředí jeviště hraním v muzikálech a divadlo ji provázelo až do dospělosti. Kromě různých hudebních uskupení se v mládí věnovala i těm komediálním. To se samozřejmě projevuje při jejích koncertech, i když jak sama ráda říká, její fanoušci se stále diví, že i holka na stagei s kytarou umí být vtipná. Podle toho jak vydává alba to vypadá, že se něco přes deset let nezastavila. Dohromady vydala sedm desek - Girls and Boys (2006), Be Ok (2008), Everybody (2009), Human Again (2012), Lights Out (2014) a It Doesn't Have to Make Sense (2016).  Možná se toho tolik nezdá, ale až do alba Lights Out psala, skládala, nazpívala a nahrála vše v podstatě úplně sama. Mimo jiné nedávno vydala ep, na kterém se kromě dalších podílela například populární indie dvojice Tegan And Sara.

Její tvorbu výrazně ovlivnila (a vlastně i donutila začít tvořit) dvě alba. Soviet Kitsch od Reginy Spektor, která zejména na tomhle cd dokázala, že můžete složit skvělý text o sebevětší "hlouposti". Druhé bylo Transatlanticism od Death Cab For Cutie. 

Spousta sice o jméno Ingrid Michaelson nikdy nezavadila, její skladby jsou ale občas populárnější, než ona sama. Spousty z nich se totiž pravidelně objevují v různých amerických tv seriálech (například Grey's Anatomy) a pořadech. Její popularita se zároveň hodně zvedla při různých spolupracích, kromě zmíněných ještě například se zpěvačkou Sarou Bareilles nebo Cheryl Cole, která nazpívala Ingridin Parachute. 

Ingrid Michaelon je sice skvělá zpěvačka, je ale hlavně vynikající skladatelka a textařka. Svou lyričností převyšuje spoustu rockových kapel, které plní své texty rádoby chytrými metaforami. Úctyhodné je i to, jak je schopná fungovat úplně sama. Jak jsem zmiňoval, od skládání hudby, přes psaní textů až po nahrávání, zvládala většinu času sama s jediným producentem. Na předposledním albu se v tomhle ohledu pustila do trochu experimentování a tak ji zde doprovází hned několik zpěváků, skladatelů a producentů. To jen dokazuje, jak nerada drží svou hudbu v rutinně, což sama často prohlašuje. Například právě na desce Lights Out skoro vypustila hru na ukulele, které bylo dříve často jejím jediným nástrojem. Stejně tak se mění její texty, jejich náměty, atmosféra většiny alb je hodně odlišná atd. Přiznala sice, že je jí jasné, že všichni chtějí slyšet spíš něco, jako její nejznámější hit The Way I Am, ale sama radši posunuje svoje hranice a svou tvorbu do neznámého. 

Její novější tvorba je o něco temnější, i když ne ani tak po hudební stránce jako spíš textově. Její alba sice pořád mají spoustu pozitivních míst, ale o to víc se projevují depresivnější songy. Poslední deska má klasicky některé velmi veselé skladby, ale jako celek je to spíš intenzivní pohled do duše člověka/umělce po tragédii, takže se z pozitivní energie starších hitů dostáváme k tématům smrti rodiče, rozvodu a dalších věcí, které ji před tímto albem provázely. Už jen název It Doesn't Have To Make Sense je jasnou narážkou na otázku, kterou si každý občas položíme, "proč se mi tohle děje?"

Tohle byly dva odstavce důvodů, proč Ingrid Michaelson neřadím k typickým popovým hvězdičkám, které slyšíme denně v rádiu a proč ji tolik let obdivuju. Když ta doporučení vezmu postupně a (skoro) z nejstarších věcí, tak určitě stojí za to úvodní hit z Everybody - Soldier.  Později pak Blood Brothers jako hymna solidarity, která je v dnešní době o dost aktuálnější než tehdy. No a z novějších pak Wonderful Unknown a z posledního alba I Remember Her, kterou napsala po smrti své matky. Věřím, že stojí za poslech a stejně tak chápu, že leckoho odradil už první odstavec. A slibuju, že články budou kratší, když nepůjde o tak pěkné interprety.