Echoes

Minulý týden nevyšel článek proto, abych si mohl nachystat na tento rovnou dva, přičemž ten druhý zítra přibude do speciální kolonky. Pokud jde o ten dnešní, ten vznikl díky tomu, že Casey loni oznámili rozlučkové turné, a já se proto pokusil najít něco podobného, co by zaplnilo tuto díru v mém srdci. Mezi posledními skupinami, které jsem loni objevil, byli Echoes a nyní jsou naopak mezi prvními v mých žebříčcích přehrávání, takže jsem se rozhodl je více uvést i tady. 

Kapela je na scéně od roku 2009 a vydala v roce 2014 debutové album Pursuit. To se sice dočkalo skvělých kritik, ale nijak velkého průlomu. Toho se jim sice nedostalo ani v roce 2017, když přišli s albem Cornerstone, zato už mají vytvořenou malou skupinku fanatických fanoušků, kteří netrpělivě čekají na cokoliv nového od této anglické party. 

Echoes by se dali zařadit do experimentální muziky, post-metalu nebo post-hardcoreu, ale mě samotného baví ta jejich různorodost a originalita, takže bych to raději nijak žánrově neohraničoval. Zvuk vyvolává totiž takovou post-rockovou sonickou atmosféru, najdete v tom ale i prvky hardcoreu nebo čistého metalu. Pokud jste byli například fanoušky ISIS (té kapely, ne hnutí), tak by se vám Echoes mohli trefit do vkusu.

Rozhodně to ale není hudba pro každého posluchače těchto stylů, spíš naopak. Není to totiž úplně snadné na poslech, pokud úplně nevíte, do čeho jdete. Jen tak plácnout do přehrávače jeden jejich track, tak by mě to asi taky nechytlo, ale poslouchat zejména album Pursuit od začátku do konce je přesně to, co po vás Echoes chtějí. Hned první track Empty Lungs totiž nakopne celou náladu nahrávky a kapela ji pak udržuje po zbytek desky, aby vás to opravdu chytalo za srdce čím dál víc, hlavě třeba u Honour Lost, kde kytary lezou do stále větších výšek v průběhu songu. 

Druhé album není tak ryzí ve smyslu, že není tak pocitově zpracované. Naopak je trochu vyzrálejší, všechno je tak nějak dotažené k dokonalosti, jako by si kapela doopravdy vyhrála s každým malým elementem, aby zněl dobře sám o sobě, a zároveň aby fungoval v celkové skladbě. Takže z hlediska většího hudebního zážitku doporučuju nové věci, pokud chcete spíš větší emoční vyždímání, tak poslechněte jejich debut. 

Co osobně obdivuju je to, že když se to zdá chvíli příliš hardcoreové, tak song přejde do klidnějšího post-rocku. Naopak to zase z pomalých tónu umí napálit do agresivnějšího soundu. Echoes si se zvukem prostě pohrají tak, aby zněl v jejich podání co nejvíce atmosfericky a nenudil ani na chvíli. Vokály, které má na starosti Joshua Thurbin, jsou sice občas pro posluchače problém, protože jim k té hudbě úplně nesedí, ale za mě do ní pasují ideálně a Thurbinovo screamování tomu všemu jen dodává větší emocionální intenzitu. 

Hlavní problém téhle kapely mám zejména s názvem. Najít něco od skupiny, která má takhle obecné pojmenování není zrovna jednoduché, takže to byl o důvod víc o nich napsat. Odpíchnout se můžete od tracků jako Honour Lost, Empty Lungs nebo novějších Everything Still a Bridges Built, případně i třeba od mého nejoblíbenějšího songu za poslední dobu Leaving None Behind. A když jsem zmínil ten kontrast mezi jemnějším a tvrdším zvukem, tak to můžete dobře slyšet třeba v A Year In The Light.