Desky, kvůli kterým stojí za to poslouchat post-rock

Už jednou jsem se takto pokusil přiblížit hudební žánr, který má sice své věrné fanoušky i u nás, ale rozhodně nepatří mezi nijak extrémně populární. Určitě se o to chci pokusit i s dalšími styly - vybrat pár desek, které by mohly bavit i někoho, kdo k nim zatím nenašel cestu. Protentokrát jsem si zvolil post-rock, protože ten je zejména naživo opravdu kouzelný a letos budou minimálně dvě možnosti jej na koncertech zažít. 

Nechci se téměř vůbec zabývat tím, co je to post-rock, jako jsem to udělal s emo žánrem, protože vám ho v podstatě nikdo nedokáže přesně definovat a mohli bychom se o tom tím pádem dohadovat donekonečna. Jde jednoduše o velmi zvláštní, různorodý a většinou instrumentální styl, který má spoustu možností být originální a experimentální. Prozkoumává neobjevené stránky muziky, a to zejména proto, že může "snadno" čerpat hudební inspiraci z metalu, rocku, elektroniky, klidně i jazzu a dalších žánrů. Kreativitě se tady meze prostě nekladou, takže proto tentokrát méně řečí a více doporučení. 

God Is An Astronaut - Epitaph

A začnu tím podstatným. Přestože bych od téhle legendární party mohl zmínit asi jiné desky, devátá a zatím poslední Epitaph má rozmanité, melancholické i energické skladby a typické gradace, jen tentokrát v temnější atmosféře. O to více mě oslovila, zejména pak klidná Komorebi.

Godspeed You! Black Emperor - Lift Your Skinny Fists Like Antennas to Heaven

Kriticky dost možná nejuznávanější post-rockové album a zároveň jedno z nejznámějších. Vzniklo v roce 2000 a bylo natolik inovativní, že celý tento žánr posunulo do nových rozměrů. Všechno je v něm dokonale propojené a když ho budete poslouchat od začátku do konce, tak je to unikátní zážitek. Ale zrovna na tohle album potřebujete čas a klid.

At The End Of Times, Nothing - Everything We See Will Die

Když už píšu o starých klasikách, tak bych měl zmínit i něco nového a v samotné post-rockové komunitě neznámého. At The End of Times, Nothing nemají žádné sociální sítě, rozhovory, nic. A vzhledem k tomu, že žádné zákulisní informace nemám, tak stejně jako zbytek internetu vůbec netuším, co je tahle parta zač. Vím jen, že mají dvě skvělé desky z roku 2016 a že jsou snadnější na poslech, protože oproti jiným žánrovým kapelám nedělají tak dlouhé tracky, takže jsou mezi nimi svižnější změny. 

65daysofstatic - We Were Exploding Anyway 

Tohle je hrozně divná deska, ale jen dokazuje to, že post-rock nemá žánrové hranice. Kytary jsou říznuté tanečními beaty, elektronikou a výraznými i kreativními bicími, jaké jen tak někde neobjevíte. Pokud chcete ušetřit za LSD, tady máte alternativu. Ve skladbě Come To Me můžete navíc slyšet Roberta Smithe z The Cure. 

This Will Destroy You - Another Language 

Docela neobvyklá struktura zvuku, která Another Language dodává emotivnější a atmosferičtější nádech, je bezpochyby důvod, proč si tahle deska z roku 2014 získala tolik pozornosti. Svému názvu kapela dostává dokonale, protože tohle album vás skutečně zničí, pokud na něj nejste připraveni. Některé skladby nejdříve jen pomalu plynou a pak vás sundají sérií zneklidňujících kytar, jako například u songu Serpent Mound.   

Mono - You Are There

O mé oblíbené japonské skupině jsem se více rozepsal v článku Mono, tak se nemusím opakovat. Pokud jde o samotné album, vypůjčím si slova Kerrangu, tedy pokud na vás 15-minutové Yearing ani trochu emocionálně nezapůsobí, tak máte pocity na úrovni mrtvoly. Myslím, že se to dá aplikovat i na ostatní skladby. Je ideální si k nim jen lehnout, přemýšlet o smyslu života a poslouchat je na smyčce do zešílení. 

Maybeshewill - Not for Want of Trying

Maybeshewill byla skupina, která mě k tomuto stylu poprvé doopravdy dostala. Not for Want of Trying byla také první post-rocková deska, kterou jsem kdysi slyšel celou a dodnes bych nedokázal popsat všechny pocity, co ve mně vyvolala. Film The Network jsem den na to sledoval jen díky monologu, který v Not For Want Of Trying začíná na 1:35.

If These Trees Could Talk - Above the Earth, Below the Sky

Tohle album je opět trochu jiné, hlavně protože má většinou dravější, rockovější tracky a mezi nimi tohle tempo zklidňuje pár krátkých a pomalých skladeb. Díky tomu to tvoří ideální celek, který je tak nějak příjemně děsivý. Už je tomu sice deset let, ale stále jde o nejlepší album, s jakým tahle skupina přišla... alespoň podle mě a většiny fanoušků.

Bark Psychosis - Hex

Tohle možná není z desek, které bych si nějak opakovaně přehrával, ale pro tento žánr je stěžejní, protože se o ní traduje, že byla první označena termínem post-rock. Sice to není tak úplně pravda, podstatné ale je, že toto album bylo natolik futuristickým počinem, který spojoval různé hudební vlivy, že dal původní tvář tomuto stylu. Od vzniku Hex v roce 1994 se tak snažila spousta kapel mísit zdánlivě nespojitelné rockové i nerockové zvuky a vytvářela se nová hudební scéna.

Mogwai - Happy Songs for Happy People

Pokud se někdo z vás chystá letos na Colours of Ostrava, tak si nenechte ujít Mogwai. Těch alb mají na kontě opravdu hodně a tohle je asi nejvíce subjektivně zvoleno, protože ho většinou využívám k soustředění, u psaní seminárek, učení apod. Zřejmě proto, že je z mnou zmiňovaných desek možná nejvíce melodická a zároveň dost různorodá - občas vyniká piáno, občas kytary, jindy elektroničtější zvuk.

Explosion In The Sky - The Earth Is Not A Cold Dead Place

Asi by spousta lidí ani post-rock neposlouchala, kdyby neexistovalo Explosion In The Sky. Touhle deskou se zapsali do historie a songy z ní se objevily v plno filmech, seriálech, v trailerech se používají dodnes atd. Díky tomu se rychle dostali do hlubšího povědomí, než se většina post-rockových kapel kdy podívala.