Deset let zpátky do minulosti

25.11.2019

Minulý týden jsem se s článkem vrátil do roku 2004, tentokrát jsem se rozhodl připomenout alba, která končila minulou dekádu. Díky tomu jsem využil příležitost a opět se zaměřil trochu více i na skupiny, jež nemají jinak možnost se v mých obvyklých článcích objevit. Tedy ty, co jsou dnes ve svých žánrech již dávno zažité a populární. A právě tato alba je v té cestě nezanedbatelně nakopla. 

Enter Shikari
Enter Shikari

Architects - Hollow Crown

V metalcore komunitě byste jen těžko narazili na někoho, kdo nezná Architects. Za ty roky ušli neskutečnou cestu ke slávě a nepochybně si ji právě oni zaslouží. Pro mě ale zůstane Hollow Crown stále vrcholem jejich tvorby, přestože jde o dost odlišné album od nejnovějších počinů. Hollow Crown představovala lehkou změnu stylu - Architects začali být více melodičtí a zpěvák Sam Carter teprve vycházel ze svých puberťáckých let a sám přiznává, že moc nevěděl, co s vokály dělat. I tak to ale dopadlo skvěle. Kdo ovšem věděl, co dělá, byl kytarista Tom Searle. Nezaměnitelné a unikátní kytarové party jsou stěžejní součástí každého alba Architects, takže není ani takové překvapení, že některé zdejší riffy považuji na metalcore scéně stále za jedny z nejlepších. Jako dost mladí kluci nebyli ve své muzice ještě téměř vůbec političtí, přestože dnes už se točí zejména kolem společensko-politických témat, ale to téhle desce neubírá na hodnotě. A to píšu i přesto, že jsem loni označil v top ten článku poslední album Holy Hell jako desku roku.

Yeah Yeah Yeahs - It's Blitz!

Yeah Yeah Yeahs je kapela, na níž dnes už moc nenarážím, proto mi to tenhle návrat o deset let zpět připomenul. Byla první z těch, která mě zavedla do synth a elektronických žánrů. To ale neznamená, že by It's Blitz bylo nějak výrazně elektronické - naopak je těžké jej někam řadit díky jeho experimentálnosti, za kterou bylo tehdy velmi ceněno. Ani nejde o to, že by bylo nějak extra inovativní, spíše jen skvěle využívalo vlivy muziky minulých desetiletí a spojovalo je do svého alternativního popu. 

Najdete tu electro balady, prvky post-punku nebo spíš synth-punku, spoustu tanečních melodií i tracky plné nostalgie jako mou oblíbenou Hysteric. Právě ale baladická Skeletons je dodnes jeden z jejich nejpopulárnějších songů, který mimochodem dokonale pojali Of Monsters and Men svou cover variací. Navíc měla kapela výhodu, že v jejich čele stála tak charismatická osobnost jakou je Karen O. Je ale každopádně překvapivé, že před touhle deskou to vypadalo, že se Yeah Yeah Yeahs rozpadnou, přitom byla nakonec většina alba na levelu jejich nejpopulárnější skladby Maps

Thirty Seconds To Mars - This Is War

O Thirty Seconds To Mars sem píšu záměrně, i když jsem je chtěl původně zmínit jen v závěru. Jde o kapelu, která už by dnes měla být při každé zmínce uvedena do určitého kontextu. Nenáviděná byla totiž tak nějak vždy - z různých důvodů, ať už kvůli jisté povrchnosti fanoušků, kvůli novější o dost méně kvalitní muzice a taky kvůli tomu, že Jared Leto je pro spoustu lidí neskousnutelná osobnost. K prvnímu bodu - nemyslím si, že je fanbase 30STM oproti dnešním fanouškům některých interpretů (Billie Eilish, Yungblud, Twenty One Pilots) zdaleka tak toxická, jak před deseti lety působila. A že je Jared Leto zvláštní postavička... to už holt záleží na preferencích každého, jestli mu to vadí nebo ne.

Nová muzika Thirty Seconds To Mars opravdu nijak hodnotná není a je to přesně důvod, proč píšu o albu This Is War. Jared Leto začal s touto skupinou na mnohem tvrdší notu, pak zapadl s druhým albem do té podivné emo fáze, ale již tehdy chtěl s 30STM působit hrozně epicky. Zatímco na dalších albech to přepískl a je to často důvod, proč je kritici cepují, třetí řadovka This Is War našla přesnou míru kvalitní muziky a míry epičnosti, kterou do toho chtěl Leto nacpat. Obsahuje tvrdší i klidnější místa, zvukově je ideálně dělaná pro Letův zpěv a nálož kinematograficky dělaných klipů, jaké si tento všeumělec vždy prosazoval, je taky ještě v rozumných hranicích (zatímco v pozdějších letech působí šíleně křečovitě). 

Dnes už je na 30STM pohled spousty posluchačů pochopitelně dost negativní. Právě v rámci This Is War se rozvíjel fanouškovský "kult" této kapely a jejich zvláštní vizáže a výmysly, pro které je leckdo odsuzoval. Jenže hudebně ještě vše fungovalo - Kings and Queens je stále jedna z mých nejoblíbenějších skladeb a na další tracky jako Alibi nebo Night of the Hunter taky nezanevřu. Kdo se v této době pohyboval na hudebních kanálech, dozajista by si vzpomněl, jak oslnivě a chytlavě songy z této řadovky působily v tehdejším music byznysu. 

The Xcerts - In the Cold Wind We Smile

O The Xcerts jsem na svém portálu již psal a tehdy jsem se rozpovídal zejména o novince Hold on to Your Heart, kterou jsem měl později i v nejlepších albech minulého roku. Píšu o ní znovu v tomto článku, protože za celou dobu mého portálu jsem nedostal na žádnou jinou kapelu tolik pozitivních reakcí a nenamotal tolik lidí, ze kterých se postupně stali jejich fanoušci. Důvod je ten, že The Xcerts mají prostě natolik líbivou chytlavou muziku, která nadchne posluchače tvrdších žánrů i posluchače indie chill věcí. 

Stále si stojím za tím, že album Hold on to Your Heart je jejich vrcholná forma, ale debut In the Cold Wind We Smile má jedny z jejich nejlepších tracků jako Crisis in the Slow Lane, Nightschool a úžasný song pro koncertní představení - Aberdeen 1987. Pokud jste fanoušky výše zmíněných Architects a sledujete Sama Cartera na instagramu, pravděpodobně do vás The Xcerts skrze instastory už několikrát cpal, protože spolu s Murraym chvíli bydleli a dodnes jsou blízcí přátelé. 

Enter Shikari - Common Dreads

Tohle album má zásluhu na tom, že Enter Shikari stavím na nejvyšší hudební piedestal, jemuž nikdo nesahá po kotníky. Common Dreads a následující deska od Enter Shikari byly v podstatě tak trochu uvedením mé osoby do sféry moderní muziky v době, kdy jsem ještě moderní muziku téměř neposlouchal. Enter Shikari přišli se změtí zdánlivě nespojitelných žánrů a trvalo to dlouho (stejně jako většině nynějších fanoušků), než jsem dokázal jejich hudbu ocenit. Je to ale dozajista jedna z nejkreativnějších kapel současnosti, vyhýbající se žánrovým škatulím, protože kdo by řekl, že jde zkombinovat post-hardcore, rock, trance, dubstep, dnb, klidně i rap a plno dalších. 

Common Dreads tento různorodý styl nakoplo zdaleka nejvíce. Na debutu již mísila skupina leccos, ale bylo znát, že do druhé desky mnohem více vyspěli a to se projevilo jak ve zmiňované hudební barevnosti, tak v lyrické části. Začali se v textech věnovat tomu, aby upozornili na problémy a záležitosti v politice, ekonomice, společnosti i ekologii. Jak sami řekli, s touto deskou chtěli dělat něco, co má určitý větší význam. Album v sobě tak skrývá plno varování, skepse, burcování davu, kritiku společnosti i konvencí apod. 

Hlavní myšlenkou alba je ale samozřejmě vzájemné sjednocení nás lidí, jak naznačuje již název. Slova ‚‚We must unite" slyšíme v první skladbě od několika desítek lidí, což pokračuje trackem Solidarity a větou ‚‚We will sing together". Tématické uzavření pak přichází s trackem Fanfare for the Conscious Man a posledními slovy na albu jako společnému boji proti násilí ve světě ‚‚We'll be forever against this". Po Common Dreads navíc začaly být jejich shows nabité takovou energií a atmosférou, že byli Shikari několikrát zvoleni nejlepší živou kapelou v Británii. A tuhle pověst si mezi fanoušky udržují už deset let.

Různorodost žánrů se projevovala na konci desetiletí o dost více i na celé hudební scéně a už přímo nedominovaly konkrétní dva či tři styly. Zatímco Shikari teprve začínali v roce 2009 sbírat věrné fanoušky, má další oblíbená skupina Brand New po obrovském úspěchu v průběhu minulé dekády jen umocnila svou pozici na scéně s deskou Daisy a na slávu už začali ve velkém sahat i Biffy Clyro s Only Revolutions. You Me At Six si každý pamatuje kvůli úplně jiným hitům, pár fanoušků ještě ale bezpochyby touží slyšet naživo songy jako Save It For The Bedroom z tehdejší desky Take Off Your Colours. Paramore nás s brand new eyes přesvědčili o tom, že pop punk neumírá a naopak pomalu zase nabírá na síle, zatímco Kelly Clarkson podle mě vystřihla nejlepší popové album toho roku a oprávněně se přestala spojovat jen s nálepkou první výherkyně American Idol. 

Mono potvrdilo své legendární post rockové postavení a Passion Pit si začínali dělat jméno díky electro-popovému Manners. Kingdom of Welcome Addiction od Imaxe je z jeho práce určitě nejlepší deska a pokud máte rádi temný alternativní rock mixnutý s elektronikou, tak tohle album má po deseti letech stále co říct. Placebo za sebou sice největší hity už dávno měli, ale Battle For The Sun je kvalitní kombinací jejich starých rockových prvků s moderním zvukem. Suicide Silence vydali pár let před smrtí Mitche Luckera No Time to Bleed a přišlo i na debut We Were Promised Jetpacks - ti mi právě na portálu přistáli, takže o jejich desce píši více v daném článku. A nakonec - Twenty One Pilots se stejnojmenným debutem (a za mě stále zdaleka nejlepší tvorbou jejich kariéry) započali cestu k jedné z nejúspěšnějších kapel dnešní doby, i když šlo tehdy z nynější sestavy jen o Tylera. Z roku 2009 si opravdu vybere fanoušek každého žánru a je to jen známka toho, že hudební scéna byla tou dobou už obrovsky přesycena... v dobrém smyslu.